Deník zoologa z Madagaskaru (Zoological diary from Madagascar)

Den desátý - chléb každodenní na Madagaskaru

(English version at the end of article)

V nejbohatším městě ostrova, Antsirabe, jsme si ráno prohlédli centrum. Bydleli jsme ve starém koloniálním hotelu v areálu lázní. Celá budova opravdu překypovala objevitelskou atmosférou tehdejšího období. Po hlavní třídě se procházeli koně, všude kolem byli prodavači drahokamů a zaujala nás dovezená platanová alej. Nejvýraznějším prvkem byl ovšem památník malgašským vojákům padlým v bojích během obou světových válek za francouzskou armádu. Já jsem si pochopitelně všímal také zdejší městské fauny, typickými ptáky jsou zde poštolka madagaskarská (Falco newtoni) a konipas madagaskarský (Motacilla flaviventris). 

Navštívili jsme obchod s drahokamy, zkamenělinami a dalšími velice vzácnými přírodninami. Bylo se opravdu na co dívat - některé exponáty byly skoro tak vysoké jako já. Kromě toho zde byly samozřejmě vzácné želvy paprsčité (Geochelone radiata) a také papoušci vaza velcí (Coracopsis vasa). Rozhodně se mi nelíbilo umístění želv na štěrku a přímém slunci - posuďte sami z fotografie. Mě ale nejvíc zaujali drobní gekoni druhu Lygodactylus pictus, kteří se nenápadně pohybovali v květináčích a na stěnách. Vyskytují se jenom v malé oblasti centrálního Madagaskaru kolem města Antsirabe. 

Po prohlídce obchodu s nesmírně vzácným zbožím jsme měli možnost vidět druhou a častější stránku Madagaskaru. Navštívili jsme místo, kde se vyrábějí suvenýry z rohů zebu. Všechno nářadí a stroje jsou zde vyráběné ze součástek nalezených na smetišti a na ulici. Dokonce každý zářez na brusném kotouči je dělán ručně... Navzdory všem obtížím jsou výrobky nádherné a nápadité. Nejeden člověk po mém návratu měl z originálních suvenýrů radost... Další rodina nedaleko měla malou výrobnu drobných modelů kol, letadel a dalších dopravních prostředků. Všechny miniatury vznikaly z odpadního materiálu, kola modelů jsou například vyrobena z infuzních hadiček. Každopádně výrobky z této továrničky budily úžas u většiny turistů.

Nejmarkantnější ukázka těžkého živobytí v jedné z nejchudších zemí světa nás ale čekala na cestě za tropickým rájem v národním parku Mantadia. Zastavili jsme se ve městě Ambatolampy, které je známé svojí výrobou suvenýrů a nádobí z hliníku. Zdejší muži pracují v prašném a horkém prostředí, a navíc manipulují holýma rukama s roztaveným kovem. Cena předmětů z této výroby je velice nízká a nezaručuje ani zdaleka dostatečný výdělek pro slušný život. Je otázkou, jestli je tato práce lepší než žádná práce... Večer jsme dorazili za tmy do Vakona Lodge, což je slavný kamp nedaleko národního parku Mantadia a rezervace Analamazaotra. Zde na mě čekal bohatý zoologický program a proto jsem brzo zalehl ke spánku. 

We walked around the centre of Antsirabe, the richest city of Madagascar, in the morning. Our hotel was old and in colonial style. Whole building was full of atmosphere from the time of spa here. There where horses on the main road, sellers of gems and the interesting thing was the alley of plane trees. The most striking object was the monument of dead soldiers, who have fought for the French army in both world wars. I was of course interested in the fauna around the houses and the typical species where the madagascarian kestrel (Falco newtoni) and the madagascarian wagtail (Motacilla flaviventris).

We visited the shops full of gems, fossils and other rare nature objects. Some exemplars were as tall as me. Apart of that there were the radiated tortoises (Geochelone radiata) and the greater vasa parrots (Coracopsis vasa). I definitely didn't like the way they treated the tortoises - they were left on the direct sunlight  and you can get your own opinion from the photo. I was very interested in small gecko lizards from species , which were moving on the walls and flowerpots. You can find them only in a small area of central Madagascar near Antsirabe. 

After the visit in the shop we could see the second and much more common part of the island. The first stop was in the manufacture for the souvenirs made from the horns of zebu. All equipment is handmade from the material left on the junkyards and the streets, even the notches on the wheel for working with the horns. Despite the difficulties the resulting objects are beautiful and many people were happy when I gave something from them to them. Next family had the manufacture for production of miniatures of means of transport. Again it resulted from the material found in trashs and junkyards, for example the wheel of little bicycle is made from the infusion tubing. 

The most striking example of the poverty on Madagascar came on our way to the tropical eden in the Mantadia national park. We stopped in the city named Ambatolampy, which is known for its manufacture for objects and dishes from aluminium. The men manipulate with the melted metal only with their naked hands and spend whole day in the enviroment full of dust and heat. The price for selling the objects and dishes is very low and not enough to secure the wealthy life for their families. It is a question, if this job is better than no job... In the late evening we arrived to Vakona Lodge near Mantadia national park and the Analamazaotra reserve. I wanted to be prepared for the rich zoological program, so went to sleep early. 

Deník zoologa z Madagaskaru (Zoological diary from Madagascar)

 Den devátý -návštěva u domácích

(English version at the end of the article)

Tohle ráno jsem přivítal s pocitem, že je úžasné, že jsem se vzbudil a navzdory nemoci můžu v cestě pokračovat. Na prohlídku centra města Fianarantsoa jsem nešel a čekal jsem na ostatní v mikrobusu. U toho jsem se alespoň snažil fotografovat okolní lidi. Dnešní den nás čekal především přesun na sever do města Antsirabe. Mohl jsem ho tedy využít pro odpočinek. 

Krajina kolem byla suchá, protože zde nepršelo už hodně dlouho. Procházeli jsme kolem rýžových polí a míst, kde se vyráběly cihly z hlíny. Jsou nejdříve tvarovány, pak sušeny na slunci a nakonec páleny ve velikých pecích. Několikrát jsme potkali muže z kmene Bara, kteří putují se svými stády na veliké vzdálenosti. Už jsme se ale nacházeli na území kmene Betsileo, což je druhé nejbohatší etnikum ostrova po královském kmenu Merina žijícím severněji. Před polednem jsme zastavili u obydlí rodiny, která právě sušila rýži podél cesty. Gerard se zeptal místní paní, jestli by nás nevzala na návštěvu a ona souhlasila. Mohli jsme tedy nahlédnout do soukromí Malgašů a byl to opravdu prazvláštní zážitek. Dům měl dvě poschodí, v přízemí byla zvířata (viděl jsem jednu kachnu). Vstup byl malinký, protože Malgaši zdaleka nedorůstají rozměrů běžných pro lidi v Evropě. Nahoru se dalo vylézt jenom po tenkém a vratkém dřevěném žebříku. V prvním patře se v pokoji nacházela jenom jednoduchá postel a různé věci zavěšené na zdi. Úplně nahoře byla kuchyň a zároveň místo pro malé dítě. Životní úroveň je na ostrově velice nízká a Madagaskar patří mezi nejchudší země světa. Všude kolem byla spousta dětí, kterým jsme dávali bonbóny a tužky. Gerard se po celou cestu staral o to, aby si děti naše dárky spravedlivě rozdělily a bylo tomu tak i tentokrát.

Pokračovali jsme pořád na sever a já jsem většinu času odpočíval na zadních sedadlech. Na oběd jsme se zastavili v restauraci, kde hrála místní hudební skupina. Byla to pizzerie a jedli jsme zde jedinou pizzu, kterou jsem na Madagaskaru viděl. Byla zvláštní, protože těsto bylo tvořeno z veliké části z mléka. Bylo velice zajímavé sledovat dvůr opodál, kde si opět nešlo nevšimnout přítomných vzácných želv, která byla jako jediná zvířata volně. Kočky, psi, morčata, zajíci -to všechno bylo zavřeno v klecích. Zdá se, že želvy zde opravdu mají hodně velikou oblibu.

Poslední významná zastávka tohoto dne byla v městečku Ambositra, které je proslaveno svými obchody s výrobky ze dřeva. Místní lidé jsou nesmírně zruční a opravdu bylo z čeho vybírat. Cena výrobků je navíc extrémně nízká na evropské poměry. Jako biolog jsem si ale brzo uvědomil, že tyto předměty jsou vyrobeny z těch nejvzácnějších tropických dřevin, jako je mahagon, palisandr nebo eben. Kdoví, odkud tohle dřevo pochází... Korupce je na Madagaskaru veliká a už bylo odhaleno několik případů, kdy se vzácné dřevo těžilo přímo v národních parcích. Nejlepší, co v takovéhle situaci můžete udělat je, že si předmět z takhle vzácného materiálu nekoupíte. Před jedním z obchodů nás zaujala židle udělaná kompletně z masivního dřeva s dlouhou opěrnou částí. Matúš nám sdělil, že něco podobného se dá najít pouze v daleké Mauritánii. 

Dnešní den jsme zakončili večerním příjezdem do Antsirabe, což je nejbohatší město ostrova díky své lázeňské historii. Z pohledu zoologa je tahle část ostrova poměrně chudá a kromě národních parků už zde nenajdete ani žádné přirozené ekosystémy. Načasování bylo tedy skvělé -léky měly začít pomalu účinkovat a já bych měl být připraven na výpravy do terénu. Bohužel se účinek léků dostavoval velice pomalu a tenhle večer nebyl o moc lepší než ten předchozí.




This morning I was very happy that I could continue in my journey despite my health condition. I stayed in the minibus during the walk in the centre of Fianarantsoa and tryed to take some photographs of people. There was a space for resting this day, because we travelled to Antsirabe. 

The country around was dry, because there was no rain for the long time. We passed the rice fields and places where local people produce bricks from soil. They are shaped, dried out on the sun and then burned in big furnaces. A few men from tribe Bara were walking on the road with their herds of cattle. This area was already the one of tribe Betsileo, which is the most richest tribe after Merina. Just before the midday we stopped near the house of a family, which was drying the rice seeds. Gerard asked the owner of it if we could look inside and she agreed. We had a grat chance to see the privacy of Malagasy people and it was a strange feeling. The house had two floors, there were animals on the ground (I saw only one duck). The entrance was tiny, because Malagasy people are very small in comparison to us. You could go upstairs only on the small wooden ladder. There was a bed and some thing hanging from the ceiling in the room. On the top floor I found a kitchen and also a place for a small child. The standard of living on the island is very low and Madagascar belongs to the poorest countries in the world. Everywhere me met lots of kids and we gave them pencils and sweets. Gerard was everytime making sure that they will divide the gifts fairly.

We continued north and most of the time I was just resting. We had lunch in a restaurant with the local musical group playing and only pizza I saw on Madagascar. It was very milky and the taste was therefore quite strange. When looked out of the window, I saw an interesting place behind the house nearby. The only animals, which were free here were the endangered tortoises. Cats, dogs, guinea pigs - everything else was in the cages. It looks like these reptiles are very popular on this island. 

The last important stop of this day was in Ambositra, which is famous for its shops with beautiful products from wood. Local people are very skillful and the price is very low. As a biologist I realised very soon, that the products are made from very endangered trees as mahagon and eben. Who knows, where they come from... The corruption is very common here and there were some cases of cutting trees even in national parks. The best you can do is not buying anything. There was a very interesting chair in front of one shop. It was made from massive wood and Matúš told us, that something similar can be found only in Mauritania. 

We arrived to Antsirabe in the late afternoon. This city is the richest one on the island with the history connected to spa. The surrounding part of the country is not rich in animals and apart from national parks you never find a primary ecosystem. The timing was great -medicaments started to make me feel better and I was preparing myself for the trecks in the rainforest. But it was not so quick as I would like to and this night was not very pleasant. 

Deník zoologa z Madagaskaru (Zoological diary from Madagascar)

Den osmý -jde do tuhého

(English version at the end of the article)

Ráno osmého dne jsem nebyl schopen vstát z postele na snídani, sužovaly mě horečky a navzdory venkovní teplotě přes 25 stupňů Celsia mi byla zima, jako kdybych vlezl nahý do studené vody. Nedalo se dělat nic jiného, než doufat, že se mi povede s pomocí ostatních dopravit se do zhruba 300 kilometrů vzdáleného centra zdejší oblasti, města Fianarantsoa. Téměř celý den jsem proležel na zadních sedadlech našeho mikrobusu, kde jsem odpočíval, abych pak sesbíral všechny síly na zajímavé okamžiky a vyšel ven. Dělal jsem, co jsem mohl a i díky tomu nebyl tenhle den o nic míň zajímavý, než ty ostatní. Po tom, co jsme opustili Isalo a projeli přes Ranohiru, se nám naskytl hrůzu budící pohled. Ocitli jsme se přímo uprostřed ohromného hejna sarančí stěhovavých (Locusta migratoria), které decimují zdejší úrodu. V době, kdy píšu tyto řádky, je Madagaskar sužován invazí tohoto hmyzu a reálně zde hrozí hladomor.

První moment, kdy jsem v sobě našel sílu na to, abych z auta vystoupil, na sebe nenechal dlouho čekat. Přes Route Nacional 7 procházel nejdelší chameleon světa, Furcifer oustaleti. Matúš okamžitě přikázal šoférovi Ubymu, aby zastavil, a běžel ještěra zachránit. Chameleoni se jako jedny z mála zvířat na Madagaskaru téměř neloví, protože se jich většina kmenů Malgašů obává. Setkání s nimi bývá bráno jako předzvěst neštěstí, ale výjimečně je tomu i opačně. Krásnému samci tedy hrozilo spíše to, že skončí pod koly auta, než že by ho pár lidí přihlížejících naší akci chtělo sníst na večeři.

Krajina kolem se pořád zvedala a bylo možné sledovat nádherné skalní masivy. U jednoho z nich jsme se zastavili na jídlo a měli jsme v plánu se krátce projít v rezervaci Anja, která je jednou ze dvou na ostrově, které jsou pod správou místních. Ti se o zdejší přírodu vzorně starají a téměř veškeré zisky z turismu připadají jim. Pozorovali jsme divoké lemury kata (Lemur catta) s mláďaty z bezprostřední blízkosti, což byl skvělý zážitek. Tahle procházka stála za to, i když se už na mně začala projevovat silná únava. Jak jsme se ale blížili k lékařské pomoci, mohl jsem doufat v lepší vyhlídky.

Po několika dalších hodinách na zadních sedadlech v pozici ležmo jsme dorazili do města Ambalavao. Je známé svou výrobou tradičního papíru, který vzniká po zpracování kůry stromů dovážených z východního pobřeží. Dostali jsme přesný výklad všech fází výroby s autentickou ukázkou přímo v továrničce. Pak jsme mohli některé výrobky koupit v malém obchůdku. Zajímavým momentem dne byl ten, kdy jsme seděli po prohlídce společně s Gerardem a Matúšem na lavičce před obchůdkem a debatovali, jak to všechno naplánujeme tak, abych zdárně naši cestu dokončil. „Za několik hodin jsme ve Fianarantsoa, do té doby vydrž. Potřebujeme hlavně, abys dnes dostal léky. Za dva dny dorazíme do pralesů východního pobřeží a tam to bude vrchol tvé cesty, takže musíš být na to připraven,“ říkal mi Matúš a společně jsme hleděli na prázdnou prašnou ulici před námi. Po cestě jsme se ještě zastavili v malé manufaktuře na výrobu nepravého hedvábí. Všechno zde dělaly místní ženy ručně na různých tradičních strojích a látka se barvila jedině přírodními barvivy. Poslední fáze cesty za pomocí začala.

Do Fianarantsoa jsme dorazili před setměním. Povedlo se mi dostat se do pokoje, kam mi Jožko přinesl večeři. Matúš se mezitím vydal hledat lékařku. Jak mi předtím pravil, do místní nemocnice bych rozhodně nemohl, protože při úrovni zdejšího zdravotnictví by mi to mohlo prý ještě víc uškodit. Často se může stát, že se pacient ráno probudí a zjistí, že mu byla bez jeho vědomí odebrána krev. Jehla ale klidně mohla být použita vícekrát... Doktorka naštěstí dorazila až do mého pokoje a začalo dlouhé sezení, kdy se přes Gerarda a Matúše vše překládalo přes francouzštinu do angličtiny a slovenštiny. Nakonec jsem dostal bohatou nadílku léků a zákaz jíst v oblasti pralesů antimalarika. Taková dávka medikamentů by mohla být pro moje játra fatální. Budu si holt muset dávat pozor... V noci jsem se dvakrát probudil s pocitem, že vylézám z bazénu, tak moc jsem se potil. Tenhle den mě ale v mnohém povzbudil. Naše cesta vedla do končin, které jsem velice toužil prozkoumat a konečně jsem měl léky.




In the morning of the eighth day I was not able to get up from my bed, I had a high fever and even though there were 25 Celsius degrees outside, I felt so cold as I jumped into the freezing water naked. I couldn't do anything else than hope that I will successfuly reach Fianarantsoa, the centre of this part of the island almost 300 km far away. I spend almost whole day on the back seats of our microbus resting, because I didnt want to miss the crutial moments of the day.  I tried hard and thanks to that this day was as interesting as the other ones. As we leaved Ranohira, we were hte observators of a horrifying view. All around were the migratory locusts (Locusta migratoria), which are a big threat for the crops. Now, when I am writing these lines, there is an invasion of these insects on Madagascar and the island is in real danger from famine.

The first moment, when I had to go out of the car happened, when the longest chameleon of the world, Furcifer oustaleti was walking across the road and Matúš was running there to save it from death. Chameleons are not a target of hunting on island usually, because most of Malagasy tribes have fear of them. Some of them believe, that an encounter with chameleon can cause a misfortune, but there are some rare exceptions. The nice male was therefore in bigger danger from cars than from people looking at our saving act.

The country around was getting more rocky and we could see a beautiful rock formations. Near one of them we stopped for a lunch and nearby was a natural reserve called Anja, which is one the two on island with only local people as responsible organ. These people really care about the enviroment and almost all benefits from tourism go to them. We could see ring-tailed lemurs (Lemur catta) with offspring from a close distance, which was a nice moment. This walk was very nice, but I started to be exhausted. But as were closer to the help, I could hope for a better future.

After a few more hours at the back of microbus we reached Ambalavao. It is famous for its production of traditional paper made from bark of trees, which are transported from the eastern coast. We saw the exact process with the real people right in front of us. Then we could buy some product in the small shop. An interesting moment of the day was that, when I sat on the bench in front of the shop with Gerard and Matúš and we were discussing the next day of our journey taking into account my health situation. „In a few hours we will be in Fianarantsoa, so you must wait a bit. We need you to get medicaments first. In two days we will reach the rainforests of the east and they will be the highlight of your expedition. I want you to be prepared,“ said Matúš and we were looking at the empty street in front of us. We also stopped to see the manufactory for production of local silk, where women work on traditional machines and the materials are coloured by natural substances. The last fase of the journey started. 

We reached Fianarantsoa right before the nightfall. I was able to go to my room and Jožko brought me a dinner. Meanwhile Matúš started to seek for a doctor. He told me before, that I could not go to the local hospital, because the level of the health care is very low there. Sometimes you can wake up and realise, that somebody had taken your blood, but the needle could be used more times... Fortunately, the doctor appeared in my room and a long session started. The informations were translated from French to English and Slovak through Gerard and Matúš. Finally I got a big amount of medicaments and a prohibition to take antimalarics. It will be too much for my liver. I must be very carefull... During the night I woke up two times and I was so wet as I would go from the swimming pool. This day was after all very encouraging. We were heading for the most fascinating localities from the biological point of view and I finally got the medicaments.

Deník zoologa z Madagaskaru (Zoological diary from Madagascar)

(English version at the end of the article)

Den sedmý -náročný trek v Isalu

Před vstupem do jakéhokoliv národního parku na Madagaskaru je potřeba vyřídit si povolení. Pro vstup do Isala jsme potřebovali navštívit městečko Ranohira. Zatímco Matúš a Gerard vyřizovali potřebné náležitosti, já se s Jožkem vydal na průzkum okolí. Došli jsme až k malému kostolíku, kde jsme se snažili načerpat zdejší pestrou náboženskou atmosféru. Křesťanství je zde pořád doplňováno prvky tradiční víry místních a nikdy nebylo od nich zcela odděleno. Můj zdravotní stav nebyl zdaleka ideální, zřejmě jsem už ráno měl zvýšenou teplotu, ale dobrodružství v úžasné krajině jurského masivu jsem si nemohl nechat ujít. Po cestě z Ranohiry jsme museli překonat autem menší říčku, což však není na Madagaskaru nic neobvyklého.

Po prvním stoupání na plošinu obklopenou mohutnými pískovcovými skálami jsme si všimli hrobek kmene Bara, které se nacházejí vysoko ve skalních štěrbinách. U stezky se navíc nacházela hromada kamení, do které tito nomádi při každé své cestě přes tohle území ukládají další kousky. Všechno kolem zde působí ohromným a nekonečným dojmem. Při bližším pohledu na suchou vegetaci kolem bylo ale možné objevovat drobný a podivuhodný svět zdejší přírody. Z hmyzu nejvíc zaujali dokonale maskované pářící se pakobylky, z rostlin drobné rostliny rodu Pachypodium, které svým malým hrubým kmínkem připomínají miniaturní baobaby. Tyto rostliny šetří energii do té míry, že kvetou jen dva dny v roce. Bylo obrovským štěstím, že se nám povedlo jednu kvetoucí rostlinu najít. Nakonec jsme dosáhli nejvyššího místa blízkého okolí (898 metrů) s úžasným výhledem na krajinu připomínající divoký západ. 

Dál jsme začali klesat mezi skály, kde už se nacházel suchý les. Tenhle ekosystém je domovem například pro chameleona druhu Furcifer lateralis. I v období sucha je možné tyto evoluční specialisty objevit, pokud ovšem máte vytrénované pozorovací schopnosti. Nakonec jsme narazili na jedinou říčku široko daleko, která nevysychá ani v období sucha a kolem ní se soustředila bujná a zelená tropická vegetace. Cesta kolem vody vedla až k jezírku Piscine naturelle, ve kterém je možné se koupat, což také mnoho lidí kolem nás využívalo. Já jsem se v téhle fázi treku už začínal cítit opravdu špatně a přemáhala mě slabost. Koupání jsem tedy vynechal a odpočíval před nejtěžší fází trasy. Čekal nás ještě přechod další rozlehlé planiny s vyschlým řečištěm a následně zdolání hlubokého kaňonu vedoucího ke hlavnímu kempu, kde si budeme moci odpočinout.

Po překonání planiny se ukázalo, že nejenom já jsem onemocněl. Ani náš průvodce Gerard se necítil dobře a oba jsme v kaňonu za ostatními zaostávali. Po strmém srázu jsem se pohyboval s těžkostmi a byl jsem rád, když jsem nakonec ostatní dohnal a dostal se do táboru. Zde byla možnost si odpočinout a navíc jsme měli štěstí, že se zde najednou objevili hned dvě tlupy lemurů. Byli to lemuři kata (Lemur catta) a lemuři hnědí (Eulemur rufus). Jejich přítomnost byla pro mě motivací vzít poslední síly a snažit se pořídít nějakou fotodokumentaci. Ukázalo se, že lemuři jsou velice dobře zvyklí na lidskou přítomnost na tomhle místě a byli opravu šikovní v kradení našeho jídla. Navíc je zřejmé, že tyto poloopice jsou schopny nepříjemného kousnutí, takže vzájemná setkání byla provázena dávkou vzrušení. Já jsem se společně s několika členy naší skupiny rozhodl v kempu odpočívat, zatímco ostatní se vydali k nedalekému vodopádu. Zde mě už ale únava dostala natolik, že jsem si uprostřed lesa lehl a na zemi usnul. Kolem se pohybovali lemuři, vzduch byl teplý a všude kolem jenom šumění lesa. Skvělé místo pro příjemné snění... Jak jsem se dozvěděl, trvalo asi 10 minut než mě Matúš s ostatními našli, musel to být legrační pohled...

Následovala cesta zpátky do Satrana lodge na hranicích parku, kde jsme měli strávit druhou noc. Ukázalo se, že jsem opravdu nemocný a na večeři už jsem se nedostavil. Zůstal jsem v příjemné chatce uprostřed nádherného tropického Madagaskaru a přemýšlel o tom, zda to zvládnu a budu moct o všem vyprávět. Nevěděl jsem ale, že nejbližší nemocnice je zhruba 300 kilometrů daleko a že mě zítra čeká ještě zhoršení mého stavu. Nezmeškejte další díl deníku!

The seventh day -difficult trekking in Isalo

Before the entrance to any national park in Madagascar, it is needed to have a permisson. To visit Isalo we had to travel to Ranohira. While Matúš and Gerard were trying to get the permission for us, I started to explore the surroundings with Jožko. We reached the small church, where we could feel the variegated religion atmosphere. Christianity is still combined with features of traditinal religion and these two were never separated on the island. My health condition was far from good right in the morning (I have already had a high fever), but the adventure in the extraordinary country of Isalo was too seductive. We had to cross a small river on our way to the park, but that is usuall on Madagascar. 

After reaching the first plateau surrounded by the sandstone massive we found a grave of Bara tribe. These are usually found high in the openings of rocks. There was also a pile of rocks near the path -these nomads leave one every time they pass through. The country around looked vast. But if you looked closer, you would find the tiny and extraordinary world of nature. From insects, interestingly we found mating stick insects, from plant the most interesting were plants from genus Pachypodium, which resemble baobabs with their thick little stems. These plants saves almost all its energy and blooms only two days in the year. We were very lucky to find one blooming exemplar. Finally we reached the highest point in the area around (898 meters) and the view was oxtraordinary.

We continued further down to the dry forest. This ecosystem is home for example for chameleon Furcifer lateralis. It is possible to find these evolutionary specialists also in thedry season, but it requires special observating skills. We found a single small river, which has river all time in the year and a lush vegetation was around. The path led us near the water to Piscine naturelle, a small lake where people can swim. I started to feel bad and I was getting weak, so I didn't swim. The more demanding part of the trekking was ahead of us. We had to walk through another vast grassy plateau and climb down a deep canyon to reach the main camp, where we could have a rest. 

After the walking through the plateau it became clear, that I am not only sick person from our group. The next one was Gerard and we walked very slowly at the back. The terrain was craggy and I was happy to reach the main camp. It was a possibility to rest here and we were lucky to see the flock of two lemur species at the same time (Lemur catta and Eulemur rufus). They were the motivation to stay active for me and I tried to take the best photos as I could. It appeared, that these lemurs are habituated to human presence and they were good at stealing food. Moreover, it is clear that these prosimians are capable of dangerous bites and the encouters had an exicing atmosphere. I stayed in the camp with few of us while other went to see the waterfall nearby. At this stage I was so tired, that I lied among the trees and fell asleep on the ground. There were lemurs all around, the air was warm and the murmur of the forest was calming. A perfect place for dreaming... As I figured our later, others were struggling to find me almost 10 minutes and must have been a funny view when they finally found me...  

We headed back to Satrana lodge, where we were about to spend the second night. It became clear, that I was really ill and I was not able to go for a dinner. I stayed in the comfortable lodge in the centre of beautiful tropical Madagascar and I was thinking about telling my stories from my journey. But at this stage I was not sure if I will return back -the nearest hospital was 300 kilometers far away. Don't miss the next part of diary!

Deník zoologa z Madagaskaru (Zoological diary from Madagascar)

(English version at the end of the article)

Den šestý -v zemi bojovníků

Ráno mě vzbudilo šumění moře a slabé škrábání v krku. Nic vážného, zdravotní aperitiv od Jožka a můžem vyrazit na cestu. Loučíme se s kmenem Vezo, s lidmi, kteří svůj život zasvětili moři. Při ranním průzkumu nalézám hezký exemplář kukačky toloho (Centropus toulou). Po cestě se zastavujeme v Toliaře pro nějaké zásoby na cestu (především voda a CocaCola pro zahubení bakterií v našem trávicím traktu). Do mikrobusu natankujeme benzín za 70 000 Ariary a vyrážíme. Krajina dál od pobřeží je pustá a téměř bez stromů, její nadmořská výška se neustále zvedá. Ojediněle je možné vidět osamělý baobab. Vcházíme do kraje kmene Mahafalo, bojovníků s obávanými oštěpy, kterými prý budili velký respekt už u prvních francouzských kolonizátorů. Tito lidé jsou prudší a méně předvídatelní než většina Malgašů a proto si musíme dávat větší pozor než obvykle. Jsou to především pastevci stád zebu, jejich obydlí jsou velice skromná a víceméně téměř kompletně ze dřeva. Co je ale dělá opravdu výjimečnými, je jejich způsob pohřbívání.

Hrobky kmene jsou poměrně veliké, ale opravdu důležitým příslušníkům stavějí pozůstalí přímo pompézní stavby. Jsou na nich namalovány výjevy ze života nebožtíka a často zde můžeme nalézt také předměty, které měl během života v oblibě. Zde jsme se setkali asi nejsilněji s malgašškou specialitou co se víry týče -Fady (tabu). Jsou to věci, které je jednoduše zakázáno dělat. U kmene Mahafalo se jedná o ukazování prstem na hrobku a v poslední době, kdy se hromadily krádeže, se jedná také o přibližování k nim. Proto jsme se drželi v úctyhodné vzdálenosti. V tomhle kraji nemají místní rýži, ale jsou schopni dopěstovat sladké brambory, maniok a kukuřici. Po cestě jsme se zastavili na piknik v městečku Andranavory, kde jsem si samozřejmě objednal CocaColu, kterou jsem dostal v skleněné láhvi uzavřené plastovým vrškem. Sklo se samozřejmě muselo vrátit a za pár let při případné návštěvě bych ho zřejmě dostal znovu. V ohradě místních jsem objevil odpověď na otázku, proč jsou madagaskarské želvy tak ohrožené (viď třetí část deníku). V ohradě s husami se nacházelo i několik mladých želv a jak jsem se od Gerarda dozvěděl, na ostrově se věří, že inhalování jejich moči pomáhá léčit astma a jiné dýchací onemocnění. Namísto drůbeže se zde pohybovaly perličky kropenaté (Numida meleagris), které pocházejí z Afriky.

Route nacional 7 nám připravila další zajímavé momenty pro tento den. Viděli jsme místo, kde se vyrábí místní rum, který je velice levný, ale také nebezpečný (několik úmrtí ročně po jeho požití). Další zastávkou bylo městečko Sakaraha, známé svým prodejem drahokamů. Bohužel vycházet zde po setmění je téměř sebevražda, protože zde panují podmínky jako na divokém západě. Žijí zde překupníci z jiných zemí a Malgaši slouží spíše jako levná pracovní síla. Vzácné kameny se buď hledají pod zemí při vrtání tunelů do svahů, nebo se rýžují v potocích. Jak jsme se blížili k cíli naší cesty, národnímu parku Isalo, překročili jsme pomyslnou hranici do území dalšího kmene, Bara. Tito lidé jsou dokonale spjatí se svými stády, které tvoří všechen jejich majetek a putují s ním na dlouhé vzdálenosti.

Moje pocity se postupně zhoršovaly. Cítil jsem silné škrábání v hrdle, které se navíc posouvalo směrem dolů. Nepomohly žádné preventivní léky, které jsem dostal od ostatních. To byl ale všechno jen začátek. Nakonec jsme dorazili do úchvatné oblasti s dominantním jurským masívem. Zastavili jsme se ve vstupním centru do parku, kde mě zaujaly fosílní zbytky sauropodního dinosaura, který zde žil před zhruba 75 miliony let. V okolí jsem objevil několik leguánů druhu Oplurus cuvieri a scinky Trachylepis elegans. S blížícím se stmíváním jsem opravdu uvítal příchod do nádherného lodge s názvem Satrana, kde jsme měli strávit příští dvě noci. Má večeře už byla tvořena jen suchým pečivem, zatím jsem ale měl energii se k ní dostavit. Jak se všechno dál vyvíjelo, se dozvíte v příští části.

The sixth day - in the land of warriors

The sound of the sea and a sore throat woke me up on that morning. But nothing serious, small appetizer for health from Jožko and we can go out. We leave the Vezo people, who are so strongly bonded with the sea. I found a nice exemplar of Malagasy coucal (Centropus toulou) near our place. We stop in Toliara to buy some food and drinks for the journey (especially water and CocaCola for killing of bacteria in our guts). We refuel a gasoline worth of 70 000 Ariary and start. The country far from coast is mostly without trees and the altitude is getting higher. Sometimes it is possible to see a solitary baobab. We head into the area of Mahafalo tribe, which is known for the dangerous arrows causing fear since the time of French colonizers. These people are more sharp in their behaviour than most of other Malagasy tribes, so we had to be more careful during encounters with them. They are mostly a shepherds of the herds of zebu, their houses are very simple and almost entirely from wood. But something makes them extraordinary and it is their style of graves. 

The graves of this tribe are quite big, but the really huge ones belong to the very important people. There are a drawings showing the scenes from their life and you can also find their favourite things nearby. In this area we witnessed the Malagasy special component of faith -Fady. These represent acts, which are not allowed. In area of Mahafalo people you cannot point with your finger to the grave and recently after the increasing number of thieveries it is also dangerous to come too close to them. We respected that and kept the safe distance. These people don't grow rice, but they have sweet potatoes, maniok and corn. Our place for rest was a small town called Andranavory. I ordered a CocaCola, of course. I got it in the glass, but with the plastic bottle cap. I had to give back the glass part and maybe after some time during next visit I will drink from the same bottle.  I found some rare turtles in the enclosure for geese and here I revealed the answer about their situation (see the third part of the diary). As Gerard told me, local people believe, that inhalation of turtles urine helps to prevent asthma and other respiratory diseases. No poultry was around but helmeted guineafowls, (Numida meleagris), which are originaly from Africa.

There were more surprises on our journey on Route nacional 7. We saw a place, where local rum was made. It is very cheap, but a few people usually die after drinking every year. The next was a small town Sakaraha, known as the place where you can buy gems. Unfortunately, it is very dangerous to walk around during the night, because it is an enviroment similar to the wild west. Sellers from other countries are having profit from the gems mining and local people are used just for the manual work. The gemstones are mined under the ground or panned in the streams. During travelling closer to Isalo national park we crossed the border to the land of another tribe - Bara. These people are strongly bonded to their herds of cattle. It is their whole property and they travel for long distances with it. 

My health situation was getting worse. The sore throat was stronger and the pain was coming further down. No medicaments from other were helpful. But this was only a beginning of my troubles. We eventually reached the jurassic massive in Isalo. In the local tourist centre I saw a fossil bones of sauropod dinosaur, which lived here 75 million years ago. I found iguana Oplurus cuvieri and a skink Trachylepis elegans nearby. As the day was ending I was really pleased to have some rest in the beautiful lodge Satrana, where we were going to spend two nights. My dinner at that day was just some bread, but at least I was able to come for it. What happened next you will know after reading the next part of my diary. 

Deník zoologa z Madagaskaru (Zoological diary from Madagascar)

(English version at the end of the article)

Den pátý - skutečná přírodní krása

Ráno pátého dne mělo nádech největšího dobrodružství. Čekala mě výprava na otevřené moře za giganty živočišné říše. Západní pobřeží Madagaskaru je jedním z míst v Indickém oceánu, kam každým rokem migrují mohutní keporkaci (Megaptera novaeangliae), aby zde rodili a vychovávali svá mláďata. Právě červenec a srpen (zima) jsou tím nejlepším časem pro pozorování školek těchto velryb. Přímo v rezortu je několik domácích, kteří se zabývají whale-watchingem. Vyrážíme tedy s nimi na malé pozorovací lodi za koralovou bariéru, která se táhne všude kolem široké laguny při pobřeží. Proplouváme zhruba 300 metrovou mezerou, kde nejsou obrovské vlny, které řádí všude kolem a smetly by nás do moře. 

Hledat velryby 9 kilometrů od pobřeží na širém moři není snadné. Místní jsou ale skvělí v jejich hledání a navíc zde byly spatřeny tři dny předtím. Já si pomalu zvykám na to, že jsem obkolesen masou vody tak obrovskou, že některé vlny nám zakrývají celý horizont. Snažíme se najít gejzír, který je vidět při vydechování velryb. Trvá to skoro hodinu, než se nám to podaří. Kapitán umí skvěle předvídat pohyby těchto kytovců a díky tomu se ocitáme od nich asi na vzdálenost 50 metrů. Postupně se přidávají další dvě mláďata s délkou kolem 10 metrů, takže jsme objevili malou školku. Navíc se tu a tam kolem nich objeví hejno delfínů skákavých indopacifických (Tursiops aduncus). Dokonce provází naši loď. Jakoby jsme se dívali na tradiční dokumentární film, kde všechno postupně graduje, před návratem se všechny tři asi desetimetrové velryby náhle objeví přímo před naší zhruba pětimetrovou lodí a jedna z nich se dokonce pod ní potopí. Ani nebudu psát, jak moc jsem měl pocit, že letím i s fotoaparátem do moře...

Po návratu na břeh nás čeká cesta do vesnice Ifaty, kde sídlí kmen Vezo. Jsou to skvělí rybáři, kteří dokonale znají moře a dokáží přežít v drsné krajině jihozápadního Madagaskaru. Pohybujeme se zde po příjemně teplém písku a pozorujeme skromná dřevěná obydlí místních. Jejich strava se skládá téměř výhradně z ryb a rýže. Muži se každé ráno vydávají na lov na nádherně zdobených pirogách, zatímco ženy se starají o děti, přípravu jídla a výrobu suvenýrů pro turisty. Některé z nich mají na tváři masku z výtažků místních rostlin, která je ekvivalentem kosmetiky žen ze Západního světa. Děti si hrají přímo na zemi v písku a na jejich tvářích jsou navzdory chudobě široké úsměvy. Čekají na dárky hned, jak uvidí bílého člověka. Tato vesnice je ve srovnání s jinými místy ve zdejší oblasti poměrně navštěvovaná. Při procházce na pláži potkávám pirogu, která se právě vrátila z lovu. Otec se svými 4 syny právě vykládají úlovek, který je tvořen korálovými rybami a navzdory jejich nižší konzumní hodnotě je vidět na všech tvářích široký úsměv. Vezové jsou mírumilovní, ale velice aktivní ve snaze prodat své výrobky a doslova vás všude pronásledují.

Největší klenot zdejší oblasti se nachází kousek za vesnicí. Je to unikátní baobabí les, ve kterém roste všech 6 madagaskarských druhů baobabů (na celém světě jich je 8). Navíc je to přirozené prostředí několika vzácných živočichů, ale zatím se mu nedostává úřední ochrany. Nasedáme na „zebu cars,“ což jsou podivně vyhlížející vozíky, které tahají vyhublá zvířata po rezavě zbarveném písku. Sezení to není nijak příjemné, ale větší exotiku si snad nedovedete představit. Jakmile dorazíme, uvědomíme si, že se nacházíme ve skutečně unikátním biotopu. Stromy zde mají nejrůznější tvary a velikosti, dominantní jsou baobaby, chobotnicové stromy z čeledi Didieraceae, a stromy Moringa z čeledi Moringaceae. Po prohlídce první části lesa, který slouží jako přírodní botanická zahrada mě Matúš představuje Fredymu, místnímu průvodci a ornitologovi. Vydáváme se na průzkum lesa, během kterého objevíme některé ze zdejších klenotů. Kráčíme po teplém písku pod korunami mohutných stromů  a vyhýbáme se trnitému podrostu. Fredy skvěle napodobuje hlasy ptáků a zdejší les dokonale zná. Více se o nich dočtete v článku, který vyjde v průběhu roku 2013 v časopise Příroda. Zde nabízím fotografie tří živočichů, znáte je?

Jak se blížil západ Slunce, siluety prazvláštních stromů byly čím dál, tím víc nápadné. Dobře vím, že stejný horizont neuvidíte nikde jinde na světě. Cesta zpátky z lesa do vesnice s Fredym mi poskytla pocit, jako bych zde, v jednom z nejzapadlejších koutů světa, bydlel. Tu a tam nějaká dřevěná chatrč, jinak nic, jen písečná cesta a zvláštní vegetace. Dorazili jsme na místní stanici přírodovědců, kde jsme se měli setkat s Gerardem, naším hlavním místním průvodcem. Fredymu jsem poděkoval a zaplatil mu za jeho skvělé vedení během pátrání po zdejších klenotech. Je až neuvěřitelné, jak moc jsou zdejší lidé chudí. Člověk s dokonalou znalostí zdejší přírody si za několik hodin práce průvodce vydělá jenom 20 000 Ariary, tedy zhruba 180 Kč! V jednom místním baru jsem Matúšovi a Gerardovi povykládal, co všechno jsem objevil a ochutnal skvělý vanilkový rum. U večeře nás čekalo veliké překvapení. Navštívili nás místní hudebníci a tanečníci, kteří nám předvedli dlouhé a příjemné představení. Dokonce jsme si na závěr tohoto úžasného dne i zatančili...

The fifth day -true natural beauty

The morning on the fifth day was full of excitement. I was going to explore the open seas and search for giant of animal kingdom. The western coast of Madagascar is one of the places in Indian ocean, where humpback whales (Megaptera novaeangliae) migrate to give birth and rase their offspring. Especially July and August is suitable for the expeditions with aim to find kindergartens of these gentle giants. Right in our resort there were some local people with numerous experiences with whale-watching. We head to the corral barrier surrounding the lagoon on a small observating ship. There is only about 300 meters wide area without huge waves, which will dragg us into the water. 

Searching for whales 9 kilometers far away from the coast is not easy. Local people were great in localization of these animals and they have been found nearby three days before our trip. I am slowly getting used to the horizon made only from water and sky, but some waves are so big that I can't see the it. We are trying to find the geysers of water made by whales when breathing. It tooks almost one hour, but we have finally found one. The captain is great in anticipation of direction where whales swim and eventually we are from them only 50 meters. There were three youngsters about 10 meters long, so we really found a small kindergarten. Moreover, from time to time we could see the flock of indo-pacific bottlenose dolphins (Tursiops aduncus) around them.  They liked to swim near our ship. As in the traditional documentary, where there is the most exciting scene at the end, right before our way back we can see all three animals very close to the ship and one of them dives under it. It is difficult to explain, how strong was my feeling, that I am falling with the camera into the vast sea...

After the extraordinary sea adventure there was a journey to Ifaty ahead of us. It is the home of Vezo people. They are excellent in fishing, they know everything about the sea and a tuff life in the dry country of southwestern Madagascar. The path here is the pleasantly warm sand and around us are the simple wooden houses of local people. Their food consists almost only from fish and rice. Men head for the fishing trip every morning on the beautiful colourful pirogues, while women take care about children, cook food and create souvenirs for tourists. Some of them have a facemask made from extracts from local plants, which is an equivalent to our modern cosmetics. Children play on the ground in the sand and despite the poverty their smiles are big. They wait for the gifts from any white-skinned visitors. This village is quite consistently visited in comparison to others in surrounding area. I met a pirogue on the beach of father and his 4 sons, who returned from the hunt. They caught almost only corral fish, which are not so appreciated in cooking industry, but they were all very happy. Vezo people are peaceful, but very active in selling activities and they literally chase you everywhere and show you their products.

The biggest treasure of this area is located close behind the village. It is a unique baobab forest, where you find all 6 of madagascarian species (there are 8 of them in the world). Moreover, it is the natural habitat of some very rare animals, but this place still has no protection status. We sit on the „zebu cars,“ which are the very strange furlings pulled by the skinny animals on the reddish sand. Sitting is everything but comfortable, but you cannot imagine a more exotic transport. Right after the arrival we can see, how extraordinary is this ecosystem. The trees have all possible shapes and sizes, the most dominant are baobabs, octopus trees from family Didieraceae and Moringa trees. After the walk in the first part of the forest, which was partly rebuild into the botanical garden, Matúš introduces me to Fredy, a local guide and ornithologist. We head for the exploring of the forest and walk on the warm sand trying to avoid the thorny vegetation. Fredy is excellent in imitation of bird sounds and he knows every important place in this terrain. You can read more about this experience in one release of Příroda magazine in 2013. Here I decided to show three very interesting animals, do you know them? 

As the sunset was approaching, the silhuettes of trees were more and more bizzare. I clearly knew, that such a horizon you cannot see anywhere else in the world. The way back from the forest only with Fredy gave me a feeling like I lived in this remote place. Only some small houses made of wood, then nothing, only some vegetation and a sand. We reached the house of local guides, where we met Gerard, our main guide on Madagascar. I thanked Fredy for his great skills and thought about the very small payment for his work. It is unbelievable, how poor these people are. A man with an amazing knowledge about local ecosystem earns only 20 000 Ariary (about 180 Czech crowns) after guiding a few hours! We stopped in one of local bars and I told Gerard and Matúš about my great discoveries while drinking vanilla rum. And then there was a surprise at dinner, because a group of singers and musicians playing on various interesting instruments visited us. So, this beautiful day ended with dancing in the rhytm of Malagasy music...