(English version at the end)
Den druhý - k historickým kořenům a pak zpátky do současnosti
Ráno se probouzím se zvláštním pocitem. Tam venku už teď, brzo ráno, život začal. Když ale pohlédnu ven z okna, nevypadá to na náš známý evropský zmatek. Lidé se pomalu courají po ulici, někteří nesou na hlavách snad kila ovoce nebo jiného zboží. A hned naproti přes cestu stojí žena s dítětem na prsou a rukou mi naznačuje, abych ji dal nějaké peníze. Zavírám okno a na pár vteřin tu atmosféru vstřebávám. Podíváme se na sebe s Jožkem, mým spoločníkem na naší cestě : „Jde se na průzkum.“ Není nic příjemnějšího, než když máte po svém boku člověka, který už procestoval téměř celý svět a vaše mladícké nadšení vyvažuje rozvahou a zkušenostmi.
Tam venku začal obyčejný pracovní den. Služba stojí pořád před hotelem a střeží jeho vchod. Nevypadá to tady nebezpečně, jsme v samém centru města. Ulice jsou velice úzké a jedna z prvních věcí, kterou si povšimnu je, že kanalizace teče přímo vedle cesty a na dost místech se dá přes otvory v betonu vedle chodníku „nahlédnout dovnitř.“ Čekali by jste možná přehlídku aut tak starých, že si ani nepamatujete, kdy byla vyrobena, ale kromě tradičních starých taxíků značky Citroën zde můžete vidět celkem běžnou kolekci aut různých dnešních značek. Po levé straně máme katolický kostel, kde se zastavíme na prohlídku a žasneme na francouzskou koloniální architekturou. Je zamčeno, ale najdeme starého vrátného, kterému naznačíme, že bychom se rádi podívali dovnitř. Dýchá to tady jinou atmosférou než v Evropě -tohle je tropická vůně s příchutí tradice dovezené z dalekých krajin. Kromě oltáře nás zaujme i mohutný organ. Za námi vejdou děti syna starého pána, kterého pak potkáváme a nakonec nám povolí vyfotit se s jeho dítětem v náručí. Dál po ulici vidíme běžnou rutinu občanů. Mnoho z nich jen sedí a čte noviny, některým nahlédneme do dvorků a vidíme, jak perou na zemi své prádlo. Všude kolem na stromech jsou květy, ale rostliny zde v centrální plošině kolem Tany jsou téměř všechny nepůvodní. Je přelom července a srpna a to znamená období sucha nebo zimy. Uvidím prvního toulavého psa, který se nás bojí tak, moc, že mně to docela překvapuje. Je ale čas vrátit se zpátky, abychom stihli snídani.
Snídaně je ve francouzském stylu -nechybí bagety a jiné bílé pečivo, vajíčka, najde se i nějaká šunka. K tomu je samozřejmostí ovocný salát ve složení ananas a papája. Tohle schéma nás bude provázet po celou cestu. Teď je ale čas naložit všechno potřebné a vyrážíme směr Ambohimanga. Je to posvátná hora vzdálená asi 25 kilometrů od Tany. Široko daleko nenajdete nikde původní vegetaci, jenom introdukované australské eukalypty a asijské borovice. Tyto dřeviny nahradili již dříve vykácené původní stromy a slouží pro těžbu dřeva. Jako biolog jsem nesl pohled na krajinu kolem Tany docela nelibě -za tři dny strávené zde jsem zaznamenal například méně druhů ptactva, než jsem schopen určit při běžné vycházce v okolí Brna. Primární biotopy tady už nejsou, a tak se setkávám s nepůvodními druhy, jako majna obecná (Acridotheres tristis), nebo dokonce s běžnými městskými holuby. Jejich počty jsou ale naštěstí pouhým zlomkem toho, co známe z Evropy. Situace na Ambohimanze je poněkud jiná. Zde jsem mohl pozorovat poletující vlhu modrolící (Merops persicus), nebo obratné gekony Phelsuma lineata, což bylo vítaným zpestřením prohlídky královských paláců na této hoře. Místní tržiště bylo malé, ale dalo se zde koupit několik druhů zeleniny a masa. Zdejší rajče, mrkev... a maso, na které sedají mouchy a má podivně nazelenalou barvu. Nejvíc mně ale zaujali domácí zvířata. Jak bezprizorně se potulující psi, tak drůbež je zde nápadně podobná tomu, co známe z Indonézie. I zde tedy vidíme kořeny malgaššského původu. Kmen Merinů, považovaný za nejváženější na celém Madagaskaru, sídlí v této oblasti a má vlastně docela indonézské črty. Je naprosto zřejmé, kde hledat původ těchto lidí.
Na širokých schodech vedoucích k palácům sedí několik prodavačů uměleckých předmětů a hudebníků. Jednomu z nich chybí noha a navzdory tomu, že jsem předpokládal, že takovýchto případů uvidím na ulicích měst na Madagaskaru hodně, už jsem je víckrát nespatřil. Zdá se, že Malgaši jsou buď zdraví, nebo mrtví. Zdravotnictví je na mizerné úrovni a často nenajdete nemocnici na 300 kilometrů daleko. Nebo se jim opravdu nestávají úrazy? Nevím. Každopádně je úchvatné kráčet ke vstupu do paláců pod mohutnými korunami starých fíkovníků, posvátných stromů. Jsou všude, kde se nacházejí důležitá místa pro místní lid. Také jsou zde instalovány lebky zebu. Za námi kráčí dvě děti, chlapeček a holčička s fotbalovým míčem. Rád bych si s nimi chvíli zahrál, ale nemáme tolik času. Vchod do areálu je z kamene a první věcí, na kterou narazíte, je hluboká ohrada pro dobytek. Hned vedle jsou dva paláce, které nemůžou být více odlišné. Dělí je od sebe časový odstup zhruba 50 let, ale pvní, tradiční, vypadá při tom koloniálním jako stará chýše. Navzdory tomu zde žil nejvýznamnější král, který zjednotil celý Madagaskar -Andrianampoinimerina. Celý areál je oddělen od okolí velikými kamennými stěnami, ale působí velice útulně, je zde dokonce i bazén.
Nedaleko paláců, o kterých bych mohl mimo denník mluvit mnohem déle, se nacházela hezká tradiční restaurace, kde jsem si dovolil ochutnat steak ze zebu. Tato tradiční specialita je bohužel pro většinu místních přístupná možná jednou za týden kvůli jejich finanční situaci. Zde je základem stravy hlavně rýže a na Madagaskaru je konzumováno největší množství na jednoho obyvatele na světě. K obědu překvapivě patřilo také taneční a hudební vystoupení místního uměleckého souboru. Bylo úžasné sledovat malgaššské tradiční kroje z různých oblastí, všechny na jednom místě. Všiml jsem si tehdy jednu důležitou věc -je velice těžké hádat věk těchto lidí. Dokud si nezvyknete na znaky na tváři odkazující na určitý věk, které jsou u nás jiné než u Malgašů, budete jenom bezcílně hádat.
Následuje cesta zpátky do Tany. Znovu všude nepůvodní vegetace, úzké uličky, hodně lidí kolem. Navzdory tomu všemu zde nemáte pocit, že jste v obřím městě, život zde prostě plyne pomaleji. Míjíte rýžová políčka, domky, malá tržiště. Projdeme kolem několika ambasád, velikého sportovního stadionu a na skále pod kopcem Rova of Antananarivo si všimnu veliký nápis, jaký známe z Hollywoodu. Tady ale není Hollywood, tady jste v Antananarivu. Cesta nahoru je hodně pomalá, doprava nezná značení a navíc jsou uličky čím dál, tím užší. Nahoře jsme odměněni krásným výhledem na paláce premiéra vlády a na celé město pod námi. Na vyhlídce se před nás pořád staví lidé snažící se prodat umělecké předměty. Stmívá se a dnešní den plný Malgašské historie byl opravdu zajímavý a naplňující.
Po skvělé, ale drobné večeři z mořských ryb jsme se vybrali s Jožkem kousek od hotela na velké tržiště. Potkáváme na cestě Matúše a ten říká : „Neberte si sebou nic, žádné foťáky a cennosti!.“ Vracím se zpátky a vycházím z hotela úplně bez všeho, jsem volný, nemám sebou žádné vymoženosti dnešní unáhlené doby. Tržiště je úplně tmavé, pouliční osvětlení zde téměř neexistuje, nejsou na něj finanční prostředky. Malgaši se ve tmě míhají kolem a mnoho z nich se snaží náš přesvědčit, abychom jim dali peníze. Párkrát dokonce ucítím něcí ruku u kapes v mích kalhotách. „Ještě, že sebou nic nemám.“ Tovar je všude kolem na zemi, ovoce, maso, různé výrobky do domácnosti. Všechno, na co si zmyslíte při myšlenkách o horkém ráji, kam zavítala noha bělocha teprve nedávno. Zážitek exotický a silný, procházka noční Tanou vás naplní koloniální atmosférou a zvláštním klidem.
In the morning I wake up with a strange feeling. Out there the life has already began. But when I look out of the window, I can't see any sign of typical european hurry. People walk slowly, some of them carry maybe kilograms of fruit and other thing on their heads. And right on the opposite side of the road there is a woman with a child on her breast and she tries to show me that she wants money. I am absorbing this atmosphere, then I close the window and we both look at each other with Jožko, my fellow traveler. „Let's go exploring.“ It is nothing better than to have alongside a person, who has visited almost whole world and can give balance to your youthful enthusiasm with experiences and discretion.
Out there there is an ordinary working day. Security is standing near the entrance to our hotel, but it look secure here, we are in the centre of Tana. The streets are very narrow and right at the first glance I notice, that canalization flows right next to road and through the holes in it you can really „look inside.“ You would probably expect an exhibition of cars so old, that you don't remember them, but except the traditional old Citroën taxis there are common car models as in Europe. On the left side we see a catholic church, where we stop to see a beautiful french colonial architecture. The entrance is locked, but we found an old man, who has keys and we try to show him that we want to go inside. The atmosphere is very different from Europe -it is a tropical smell with taste of tradition brought here from far away. Children of son of old man come inside after a while and after leaving the building he allows us to take photo with one of them in our arms. Except the interesting altar there is a majestic organ. On the street we can see a daily routine of local people. Many of them just sit and read the newspaper, some of them we can see in the yards washing clothes. Everywhere on the trees I can see flowers, but these plants in the central highlands are all introduced from other countries. It is a turn of July and August and it means a dry period, or winter. I can see a first stray dog, which is so shy, that it really surprises me. But it is time to go back to the hotel and have a breakfast.
The breakfast is in the french style -baguettes and other white bread, eggs and you can also find some ham. It also includes the fruit salad with ananas and papaya. This scheme will be present on the whole expedition. It is time to put all luggage on minibus and we can travel to Ambohimanga. It is a holy mountain about 25 kilometers far away from Tana. In the area widely around you can't see any local vegetation, but only eucalypts from Australia and asian pines. Original trees were cut down and these new ones are used for timber harvesting. As a biologist I was very upset because of the look of country around Tana. For example, in three days I found fewer species of birds than on usuall walk near Brno in Czech republic. The primary ecosystems are not present here, so the most common birds is a common myna (Acridotheres tristis) and I could also see the common city pigeons. Fortunately, they are not as common as in Europe. The situation on Ambohimanga is different and I could see the blue-cheeked bee-eater (Merops persicus) or geckos Phelsuma lineata, which was a very nice variegation of the tour in king palaces. The local market was small, but you could buy a varios kinds of local vegetables and meat. Local carrot, tomato... and meat with little green colour with flies on it. But I was most fascinated by the domestic animals. The stray dogs and also the poultry is very similar to that from Indonesia. So we can find the Malagasy origin also from this point of view. The Merina tribe, considered to be the most powerful on Madagascar, is from this area and has a clerly indonesian faces.
There are a few sellers of musical instruments and art objects on the wide stairs leading to the palaces. One of them doesn't have one leg, but contrary to my prediction, it was the only person with such handicap during my whole journey. It seems, that Malagasy people are either healthy or dead. The health care is on the low level and usually often there is no hospital in area 300 km far away. Or maybe they are good in avoiding injuries? I don't know. It is extraordinaryto walk up to the palaces under the majestic fig trees, which are sacred. They are in all important places for local people. You can also see the skulls of zebu here. There are two children behind us, a boy and a girl with a football. I am keen to play a little with them, but I don't have enough time. The entrance is from stone and right behind there is a deep enclosure for cattle. Right next to it there are two buildings, which can't be more different. The time, which separates them is no longer than 50 years, but the older one looks like the cottage in comparison to the colonial one. But it was a residence of the most important king, who has united the whole island -Andrianampoinimerina. The whole area is separated by the big stone walls, but it is very comfortable and you can find even a swimming pool there.
I could talk about the palaces for a long time, but for the purpose of the diary I should jump to the restaurant near them, where I tried the steak from zebu. Unfortunately, this speciality is too expensive for the local people, so they usually have meet only once a week. Here the main portion of food is provided by rice and Madagascar is a number one in the world in amount of rice eaten by one citizen. There was also a dancing and musical performance of the local group and it was fascinating to see the traditional clothes of more Malagasy tribes in one place. I noticed one interesting fact -it is very difficult to guess the age of people, unless you are used to the characteristic features on their faces. They are different to those of european people.
We are heading back to Tana. Again narrow streets, introduced vegetation and many people all around. Despite all these things I didn't have the feeling of a huge city, the life flows very slowly here. We pass the rice fields, small houses and markets. Then we can see some ambasadas, a big sport stadium and on the tall rock above the city on Rova of Antananarivo I noticed the huge letters, which are well known from Hollywood. But here we are not in Hollywood, but Tana. The journey up the hill is very slow, transport without signs and streets more and more narrow.At the top the reward is a beautiful view on horizon and on the palaces of prime minister. Some people are trying to show us their products and sell them. It is getting dark and this day full of Malagasy history was very fullfilling.
After a great, but small dinner from sea fish we headed with Jožko to the biggest city market. We meet Matúš and he sais : „Do not bring any cameras or money with you!.“ I go back and come leave the hotel without anything in my pockets, I am free, without any gadgets of our hectic age. The market is completely dark, the street lights are almost absent, there is not enought money for them. Malagasy people are everywhere and many of them are trying to persuade us to give them some money. Sometimes I even feel someone's hand near my pockets.„Fortunately I have nothing with me.“ The goods are all around on the ground, fruit, meat, various things for household. Everything, what comes to mind when thinking about the hot tropical paradise, where the white feet came only recently, is here. This experience is strong, exotic. The night in Tana will fill you with colonial atmosphere and a strange peace.
Na širokých schodech vedoucích k palácům sedí několik prodavačů uměleckých předmětů a hudebníků. Jednomu z nich chybí noha a navzdory tomu, že jsem předpokládal, že takovýchto případů uvidím na ulicích měst na Madagaskaru hodně, už jsem je víckrát nespatřil. Zdá se, že Malgaši jsou buď zdraví, nebo mrtví. Zdravotnictví je na mizerné úrovni a často nenajdete nemocnici na 300 kilometrů daleko. Nebo se jim opravdu nestávají úrazy? Nevím. Každopádně je úchvatné kráčet ke vstupu do paláců pod mohutnými korunami starých fíkovníků, posvátných stromů. Jsou všude, kde se nacházejí důležitá místa pro místní lid. Také jsou zde instalovány lebky zebu. Za námi kráčí dvě děti, chlapeček a holčička s fotbalovým míčem. Rád bych si s nimi chvíli zahrál, ale nemáme tolik času. Vchod do areálu je z kamene a první věcí, na kterou narazíte, je hluboká ohrada pro dobytek. Hned vedle jsou dva paláce, které nemůžou být více odlišné. Dělí je od sebe časový odstup zhruba 50 let, ale pvní, tradiční, vypadá při tom koloniálním jako stará chýše. Navzdory tomu zde žil nejvýznamnější král, který zjednotil celý Madagaskar -Andrianampoinimerina. Celý areál je oddělen od okolí velikými kamennými stěnami, ale působí velice útulně, je zde dokonce i bazén.
Nedaleko paláců, o kterých bych mohl mimo denník mluvit mnohem déle, se nacházela hezká tradiční restaurace, kde jsem si dovolil ochutnat steak ze zebu. Tato tradiční specialita je bohužel pro většinu místních přístupná možná jednou za týden kvůli jejich finanční situaci. Zde je základem stravy hlavně rýže a na Madagaskaru je konzumováno největší množství na jednoho obyvatele na světě. K obědu překvapivě patřilo také taneční a hudební vystoupení místního uměleckého souboru. Bylo úžasné sledovat malgaššské tradiční kroje z různých oblastí, všechny na jednom místě. Všiml jsem si tehdy jednu důležitou věc -je velice těžké hádat věk těchto lidí. Dokud si nezvyknete na znaky na tváři odkazující na určitý věk, které jsou u nás jiné než u Malgašů, budete jenom bezcílně hádat.
Následuje cesta zpátky do Tany. Znovu všude nepůvodní vegetace, úzké uličky, hodně lidí kolem. Navzdory tomu všemu zde nemáte pocit, že jste v obřím městě, život zde prostě plyne pomaleji. Míjíte rýžová políčka, domky, malá tržiště. Projdeme kolem několika ambasád, velikého sportovního stadionu a na skále pod kopcem Rova of Antananarivo si všimnu veliký nápis, jaký známe z Hollywoodu. Tady ale není Hollywood, tady jste v Antananarivu. Cesta nahoru je hodně pomalá, doprava nezná značení a navíc jsou uličky čím dál, tím užší. Nahoře jsme odměněni krásným výhledem na paláce premiéra vlády a na celé město pod námi. Na vyhlídce se před nás pořád staví lidé snažící se prodat umělecké předměty. Stmívá se a dnešní den plný Malgašské historie byl opravdu zajímavý a naplňující.
Po skvělé, ale drobné večeři z mořských ryb jsme se vybrali s Jožkem kousek od hotela na velké tržiště. Potkáváme na cestě Matúše a ten říká : „Neberte si sebou nic, žádné foťáky a cennosti!.“ Vracím se zpátky a vycházím z hotela úplně bez všeho, jsem volný, nemám sebou žádné vymoženosti dnešní unáhlené doby. Tržiště je úplně tmavé, pouliční osvětlení zde téměř neexistuje, nejsou na něj finanční prostředky. Malgaši se ve tmě míhají kolem a mnoho z nich se snaží náš přesvědčit, abychom jim dali peníze. Párkrát dokonce ucítím něcí ruku u kapes v mích kalhotách. „Ještě, že sebou nic nemám.“ Tovar je všude kolem na zemi, ovoce, maso, různé výrobky do domácnosti. Všechno, na co si zmyslíte při myšlenkách o horkém ráji, kam zavítala noha bělocha teprve nedávno. Zážitek exotický a silný, procházka noční Tanou vás naplní koloniální atmosférou a zvláštním klidem.
To the history in the back and back to present time
In the morning I wake up with a strange feeling. Out there the life has already began. But when I look out of the window, I can't see any sign of typical european hurry. People walk slowly, some of them carry maybe kilograms of fruit and other thing on their heads. And right on the opposite side of the road there is a woman with a child on her breast and she tries to show me that she wants money. I am absorbing this atmosphere, then I close the window and we both look at each other with Jožko, my fellow traveler. „Let's go exploring.“ It is nothing better than to have alongside a person, who has visited almost whole world and can give balance to your youthful enthusiasm with experiences and discretion.
Out there there is an ordinary working day. Security is standing near the entrance to our hotel, but it look secure here, we are in the centre of Tana. The streets are very narrow and right at the first glance I notice, that canalization flows right next to road and through the holes in it you can really „look inside.“ You would probably expect an exhibition of cars so old, that you don't remember them, but except the traditional old Citroën taxis there are common car models as in Europe. On the left side we see a catholic church, where we stop to see a beautiful french colonial architecture. The entrance is locked, but we found an old man, who has keys and we try to show him that we want to go inside. The atmosphere is very different from Europe -it is a tropical smell with taste of tradition brought here from far away. Children of son of old man come inside after a while and after leaving the building he allows us to take photo with one of them in our arms. Except the interesting altar there is a majestic organ. On the street we can see a daily routine of local people. Many of them just sit and read the newspaper, some of them we can see in the yards washing clothes. Everywhere on the trees I can see flowers, but these plants in the central highlands are all introduced from other countries. It is a turn of July and August and it means a dry period, or winter. I can see a first stray dog, which is so shy, that it really surprises me. But it is time to go back to the hotel and have a breakfast.
The breakfast is in the french style -baguettes and other white bread, eggs and you can also find some ham. It also includes the fruit salad with ananas and papaya. This scheme will be present on the whole expedition. It is time to put all luggage on minibus and we can travel to Ambohimanga. It is a holy mountain about 25 kilometers far away from Tana. In the area widely around you can't see any local vegetation, but only eucalypts from Australia and asian pines. Original trees were cut down and these new ones are used for timber harvesting. As a biologist I was very upset because of the look of country around Tana. For example, in three days I found fewer species of birds than on usuall walk near Brno in Czech republic. The primary ecosystems are not present here, so the most common birds is a common myna (Acridotheres tristis) and I could also see the common city pigeons. Fortunately, they are not as common as in Europe. The situation on Ambohimanga is different and I could see the blue-cheeked bee-eater (Merops persicus) or geckos Phelsuma lineata, which was a very nice variegation of the tour in king palaces. The local market was small, but you could buy a varios kinds of local vegetables and meat. Local carrot, tomato... and meat with little green colour with flies on it. But I was most fascinated by the domestic animals. The stray dogs and also the poultry is very similar to that from Indonesia. So we can find the Malagasy origin also from this point of view. The Merina tribe, considered to be the most powerful on Madagascar, is from this area and has a clerly indonesian faces.
There are a few sellers of musical instruments and art objects on the wide stairs leading to the palaces. One of them doesn't have one leg, but contrary to my prediction, it was the only person with such handicap during my whole journey. It seems, that Malagasy people are either healthy or dead. The health care is on the low level and usually often there is no hospital in area 300 km far away. Or maybe they are good in avoiding injuries? I don't know. It is extraordinaryto walk up to the palaces under the majestic fig trees, which are sacred. They are in all important places for local people. You can also see the skulls of zebu here. There are two children behind us, a boy and a girl with a football. I am keen to play a little with them, but I don't have enough time. The entrance is from stone and right behind there is a deep enclosure for cattle. Right next to it there are two buildings, which can't be more different. The time, which separates them is no longer than 50 years, but the older one looks like the cottage in comparison to the colonial one. But it was a residence of the most important king, who has united the whole island -Andrianampoinimerina. The whole area is separated by the big stone walls, but it is very comfortable and you can find even a swimming pool there.
I could talk about the palaces for a long time, but for the purpose of the diary I should jump to the restaurant near them, where I tried the steak from zebu. Unfortunately, this speciality is too expensive for the local people, so they usually have meet only once a week. Here the main portion of food is provided by rice and Madagascar is a number one in the world in amount of rice eaten by one citizen. There was also a dancing and musical performance of the local group and it was fascinating to see the traditional clothes of more Malagasy tribes in one place. I noticed one interesting fact -it is very difficult to guess the age of people, unless you are used to the characteristic features on their faces. They are different to those of european people.
We are heading back to Tana. Again narrow streets, introduced vegetation and many people all around. Despite all these things I didn't have the feeling of a huge city, the life flows very slowly here. We pass the rice fields, small houses and markets. Then we can see some ambasadas, a big sport stadium and on the tall rock above the city on Rova of Antananarivo I noticed the huge letters, which are well known from Hollywood. But here we are not in Hollywood, but Tana. The journey up the hill is very slow, transport without signs and streets more and more narrow.At the top the reward is a beautiful view on horizon and on the palaces of prime minister. Some people are trying to show us their products and sell them. It is getting dark and this day full of Malagasy history was very fullfilling.
After a great, but small dinner from sea fish we headed with Jožko to the biggest city market. We meet Matúš and he sais : „Do not bring any cameras or money with you!.“ I go back and come leave the hotel without anything in my pockets, I am free, without any gadgets of our hectic age. The market is completely dark, the street lights are almost absent, there is not enought money for them. Malagasy people are everywhere and many of them are trying to persuade us to give them some money. Sometimes I even feel someone's hand near my pockets.„Fortunately I have nothing with me.“ The goods are all around on the ground, fruit, meat, various things for household. Everything, what comes to mind when thinking about the hot tropical paradise, where the white feet came only recently, is here. This experience is strong, exotic. The night in Tana will fill you with colonial atmosphere and a strange peace.
No comments:
Post a Comment