Seznamte se -nejzvláštnější obratlovci (Meet the weirdest vertebrates of them all)

Pelodiscus sinensis

tvor, který močí přes ústní dutinu (plazi -Reptilia)

(English version at the of the article)

Další článek ze seriálu o nejzvláštnějších obratlovcích pojednává o docela známém tvorovi, nový objev vědců ze Singapuru z něj ale dělá naprostou zvláštnost. Kožnatka čínská je druh patřící do čeledi Trionychidae, která zahrnuje velmi diverzifikovanou skupinu želv s podobnou ekologií. Co je tedy na tomto druhu tak zvláštní? Vylučuje moč nejen kloakou, ale také ústní dutinou a to dokonce v poměru kolem 90 ku 10 %. Vyskytuje se většinou v brakických vodách a je dokonale adaptovaná na akvatický život na dně tůní, odkud občas vyplave na hladinu, aby se nadechla. Co je ale zarážející, tyto želvy v období, kdy tůňky vyschnou, strkají hlavu pod hladinu posledních zbytků nevypařené vody. Důvod byl až dosud záhadou, protože jsou vybaveny standartními plícemi a respirace tedy v tomto chování nehrá žádnou roli.

Po zakoupení několika kusů z místního tržiště a umístění na 6 dní do čistě vodního prostředí se ukázalo, že jenom 6 % procent moči vytvořené v organismu bylo exkretováno přes ledviny. Následně byly želvy přesunuty do suchšího prostředí s možností ponořit hlavu do malých tůní a také tak často činili. Měření množství moči v tůních prokázalo, že je o 50 % vyšší než je tomu u exkrece přes kloaku. Po injekčním vstříknutí moči do těla želv byla její hladina ve slinách až 250 krát vyšší než v krvi a docházelo k častému vylučování přes ústní dutinu pod hladinou vody. Co je tedy důvodem pro takhle složitou exkreci vedoucí z ledvin až do úst? Pravděpodobně to souvisí s prostředím s vysokou koncentrací rozpuštěných solí ve vodě. Živočichové žijící v hypertonickém (s vyšším obsahem rozpuštěných solí) prostředí se potýkají s jedním důležitým problémem -hrozí jim přímá dehydratace, ačkoliv to u vodních druhů vypadá paradoxně. Aby k tomu nedošlo, musejí vypít veliké množství vody s vysokou salinitou a k tomu mít výkonný systém pro odvádění solí ven z organismu. Například u paryb (Chondrichthyes) došlo k adaptaci na toto prostředí tak, že tito obratlovci mají v krvi zvýšený obsah osmoticky aktivních látek, především močoviny. Díky tomu je vnitřní a vnější prostředí u nich poměrně v rovnováze. U kožnatek se tedy podle všeho jedná o stejný problém a vylučování moči přes ústní dutinu pomáhá zefektivnit zbavování se přebytečných solí.

Vylučování močí kloakou vyžaduje mnohem více vody, než je tomu při ústním vylučování. Ta se u kožnatky čínské dostává přes krevní řečiště z ledvin až do ústní dutiny, kde byl objeven gen, který kóduje speciální protein umožňující lepší odvádění moči. Exprimuje se jen v ústní dutině, v ledvinách není přítomen. Je docela možné, že právě tato adaptace umožnila kožnatkám osídlit brakické prostředí, spíše k tomu ale došlo druhotně po vystavení druhu těmto extrémním podmínkám. Studium těchto želv může v budoucnosti také pomoci lidem, kteří prodělali kolaps ledvin. Dnes musejí projít dialýzou, která odstraní přebytečné látky z krve. Pokud by ale bylo možné exprimovat u nich stejný gen, jaký mají kožnatky, bylo by to teoreticky možné provést přirozeně přes ústní dutinu. Jak víme, genetická výbava obratlovců (a nejen jich) má společný základ u společného předka, a tenhle gen by tedy mohl opravdu fungovat i v lidském těle. Na druhou stranu, u kožnatek se v ústní dutině nacházejí struktury podobné žaberním elementům, které savci mají jen v embryonálním stadiu. Přes ně dochází k vylučování moči na principu podobném rybím žábrám. Kožnatka čínská nám v budoucnu zřejmě ještě připraví nějaká nová překvapení.

http://jeb.biologists.org/content/215/21/ii.full.pdf+html

Pelodiscus sinensis

animal, that excretes urine through its mouth (reptiles -Reptilia)

The next article from this series is about a generally well-known creature, but new findings from a Singapore science group puts it a completely different level of weirdness. A chinese softshell turtle belongs to family Trionychidae, which comprises from a very diversified group of species with similar ecology. So what is so special about this species? It excretes urine not only through cloaca, but also through the oral cavity (in 90 to 10 % ratio). The major habitats of these turtles are brackish waters and they are perfectly adapted for an aquatic lifestyle on the bottom of ponds. Only sometimes they have to emerge from water to breath. However, something was enigmatic about these animals. In times, when only some puddles of water remain, they submerge their heads into the water. The reason was discovered recently and it has nothing to do with breathing (turtles have functional lungs). 

After buying of few animals from the local market they were a subject of experiments. 6 days in all-water enviroment showed, that only 6 % of produced urea in organism was excreted through kidneys. Then there was a time spend in drier enviroment with only small puddles of water and turtles really submerged their head there. The measurements of urea levels there proved, that it is higher by 50 % in comparison to excretion through cloaca. After injecting urea into the turtles the level of urea in saliva was 250 times higher than in blood and animals excreted often in the puddles. What can be a reason for such strange behaviour? It is probably related with the enviroment with high salinity. Animals, which live in the hypertonic enviroment (higher level of solutes than in internal enviroment) have one important problem -they face dehydratation, although it seems strange according to water lifestyle. To avoid this, they have to drink a lot of salt water and posess a powerfull system for solutes excretion from their bodies. For example, cartilaginous fishes (Chondrichthyes) have a high amount of solutes in their blood, especially the urea, which is an adaptation for balancing their level coming inside with water. The two enviroments are therefore in equalised. In softshell turtles it is therefore a same issue and excretion of urea through mouth helps to ged rid of waste solutes.

The excretion through cloaca demands a lot more water than the way done on the other side of the body. The water travels through the bloodstream from kidneys to the oral cavity. Scientist have found a gene, which encodes a special protein allowing a better excretion of urea. It is expressed only in the mouth tissue (not in kidneys). It is possible, that this adaptation allowed chinese softshell turtles to colonize the brackish waters, but more probable is a hypothesis, that they have adapted secondarily to this enviroment. Study of these turtles is a promise for people, who have undergone the kidney collapse. Today are dependent on dialysis, which removes the waste from blood. But if there was a possibility to express the same gene, which is expressed in turtles, it will be theoretically real to excrete the urea through mouth. As we know, the genetic material of vertebrates (and not only them) has a common origin, so this gene could be also working in the human body. On the other hand, there are a structures similar to gill elements present in the oral cavity of softshell turtles and the excretion of urea is based on principle functioning in fish gills. Such structures are possesed just by the embryonal stages in mammals. The study of Pelodiscus sinensis can possibly reveal many new surprises for science.

http://jeb.biologists.org/content/215/21/ii.full.pdf+html

Sledujte mě v terénu (Follow me on travels)

Puszta Hortobágy 2012

Evropa už neskrývá mnoho míst, kde divočina poskytuje opravdu úchvatné divadlo. Globalizace a urbanizace se neustále rozšiřuje a i ty poslední z nich jsou tedy v ohrožení. Národní park Hortobágy v Maďarsku je oblastí, kde se tradičně organizují ornitologické cesty a jedna z nich byla vedena Českou společností ornitologickou. Pro mně to byl první průzkum terénu pro příští skutečnou expedici za zdejšími poklady. Dorazila globalizace už i sem?

Stepi, pastviny, močály, rákosiny... to všechno jsou biotopy národního parku Hortobágy, kterým protéká řeka Tisa. Poskytují útočiště mnoha druhům ptáků a dalším zvířatům, ale tato oblast je zajímavá také tradičním životem místních obyvatel. Pastevci a zemědělci zde používají tradiční způsoby práce a vyskytují se zde vzácná plemena domácích zvířat. Očekávání byla velká a přes 60 pozorovaných druhů ptáků byli výborným výsledkem průzkumu. Navíc se mi povedlo vytipovat lokality pro příští cestu do této oblasti. Proč příští cestu? Ono to totiž s fotografováním místních klenotů není tak jednoduché...

Do Hortobágy se na podzim slétá téměř celá (až 95 %) východoevropská populace jeřába popelavého (Grus grus). Na zdejších polích odpočívají před další cestou na zimoviště na Blízkém východě, v Tunisku, Sudáně a Etiopii. Jsou to velice plaší opeřenci a přiblížit se k nim na blíž než několik set metrů je téměř nemožné. Všude kolem se ozývá jejich plechové volání a jejich téměř 100 000 kusů vytváří úchvatnou podívanou. Hejna jsou ale rozmístěna různě po krajině a existuje jen několik míst, kde nocují v tisícových počtech. Lokalita Halastó je jednou z nich a zdejší systém rybníků je navíc domovem nebo dočasnou přestávkou pro mnoho dalších druhů. Za hodnotné považuji například pozorování hus malých (Anser erythropus), ale zaujali také bahňáci (viď seznam druhů) nebo typicky sympatické sýkořice vousaté (Panurus biarmicus). Rozlehlé rákosiny, rybníky s různě vysokou hladinou vody, systém kanálů -zdejší krajina je skutečně divokým bludištěm a zoolog se zde může protloukat celé dny.

Kromě vodních ekosystémů je veliká část území tvořena zemědělskou krajinou a stepí. Zde nacházejí jeřábi svou potravu, a nejen oni. Vyskytuje se zde stabilní populace jednoho z nejtěžších létajících ptáků na světě -dropa velkého (Otis tarda). Podařilo se objevit 23 jedinců na jednom místě a přiblížit se k nim přibližně na 400 metrů, což je blízká vzdálenost na pozorování tohoto extrémně plachého druhu. Je to tedy další výzva pro příští expedici. Pomalu a opatrně se snažím projít přes husté vyschlé rákosí v odtokové prohlubni vedle pole, kde se dropi prochází. Jsem čím dál, tím blíž, vzduch se tetelí. Náhle vystřelí z houští přede mnou srna a jsem si jist, že ptáci už o mně vědí. Nakonec vzlétnou majestátně do vzduchu a přistanou na poli o kus dál. Příště už budu vyprávět o čekání v úkrytu a blízkém setkání s majestátním fantomem stepí.

Ze vzácných domácích zvířat jsem měl možnost spatřit jenom několik kusů uherského stepního skotu, po vlnatých ovcích nebo prasetech plemene Mangalica ani vidu, ani slechu. Naopak, typická plemena krav a ovcí byla všudypřítomná. Zpestřením jsou zde také vodní buvoli, původem z Asie. Zdá se, že původní tradice přeci jenom pomalu mizí. Krajina ale celkově pořád připomíná svou atmosférou skok do minulosti, otázkou je, jak dlouho tenhle stav vydrží. Informační centrum parku je nové a moderní a najdeme zde malé muzeum a také stanici pro zraněné ptáky. U rybníků jsou přítomni pracovníci parku, kteří kontrolují, jestli máte zaplacený vstup. Management zde funguje výborně, všude jsou vybudovány rozhledny a informační tabule. To je tedy ta druhá stránka této doby.

Blíží se pomalu šestá hodina večerní a velkolepé divadlo se blíží. Komáři zde trápí i na konci října, jsou všude kolem. Pak se nad hlavou objeví první šíky jeřábů slétajících se na nocoviště. Jejich zástupy nemají konce téměř třičtvrtě hodiny. Husi tří druhů letí jiným směrem, hojní jsou zde rackové a na vyschlých částech rybníků odpočívají bahňáci, kachny a volavky. I k blízkému fotografování jeřábů je potřeba se zamaskovat do úkrytu a čekat. Najít si místo v rákosině a vstřebávat tuhle divočinu, jednu z posledních skutečných v Evropě. Oblast zmapována, snad příští rok!

Seznam pozorovaných druhů:

Galerida cristata, Alauda arvensis, Grus grus, Passer montanus, Pica pica, Corvus cornix, Buteo buteo, Erithacus rubecula, Saxicola torquata, Streptopelia decaocto, Sturnus vulgaris, Corvus fragilegus, Larus cachinnans, Phoenicurus ochruros, Cyanistes caeruleus, Phalacrocorax carbo, Falco tinnunculus, Phasianus colchicus, Anser anser, Emberiza schoeniclus, Acrocephalus schoenobaenus, Dendrocopos major, Garrulus glandarius, Carduelis carduelis, Parus major, Anser fabalis, Anser albifrons, Anser erythropus, Anas platyrhinchos, Anas penelope, Anas clypeata, Anas crecca, Anas querquedula, Aythya nyroca, Anas acuta, Aythya ferina, Podiceps cristata, Phalacrocorax pygmeus, Casmerodius albus, Ardea cinerea, Haliaeetus albicilla, Circus aeruginosus, Circus cyaneus, Rallus aquaticus, Fulica atra, Vanellus vanellus, Calidris alpina, Tringa erythropus, Limosa limosa, Numenius arquata, Gallinago gallinago, Dryocopus martius, Motacilla alba, Turdus merula, Phylloscopus collybita, Regulus regulus, Panurus biarmicus, Fringilla montifringilla, Otis tarda, Troglodytes troglodytes, Cocothraustes cocothraustes, Remiz pendulinus, Tachybabtus ruficollis, Emberiza citrinella

There are not many areas of pure nature in Europe. The globalization and urbanization is spreading and the last ones are endangered. Hortobágy national park in Hungary is a place for traditional ornithological journeys and one of them was organized by Czech society of ornithology. It was a first observation of this enviroment for me and a preparation for a true expedition in the future. Has the globalization already reached also this place?

Grass plains, pastures, marshes, reeds... these ecosystems are present in Hortobágy national park, which is located near the Tisza river. They are a refuge for many bird species, but this area is also interesting because of the traditional life of local people. Shepherds and farmers use the old methods and keep rare breeds of domestic animals. My expectations were high and about 60 found species of birds were a great result of this survey. Moreover, I found places for the next journey to Hortobágy. Why planning a next journey? Photographing of local treasures is not so easy... 

95 % of population of common crane (Grus grus) from eastern Europe head to Hortobágy in autumn. They rest in this area before continuing in their journey to wintering areas in Middle East, Tunisco, Sudan and Ethiopia. They are very shy and it is very hard to come to them closer than to a few hundred meters. Their metallic voice can be heard everywhere and almost 100 000 individuals are creating and amazing spectacle. The flocks are located in various places in a vast country and there are only a few places, where they head in thousands to spend every night. Ponds in Halastó is one of them and it is a home or an area for a short break for many other species. I consider observation of lesser white-fronted goose  (Anser erythropus) as valuable, but also species of waders very interesting (look at the species list) and typically nice were the bearded reedlings (Panurus biarmicus). Vast reeds, ponds with various level of water, system of water canals -this area is a trully natural place and zoologist could observate here for days.

Except the water ecosystems there is also a big area of grasslands and agricultural landscape. Here the cranes can find their food, and they are not alone. A stable population of great bustard (Otis tarda) lives here. It is one of the heaviest flying birds on Earth. We found 23 individuals on one place a I was as close as approximately 400 meters, which is a very close distance for this very shy species. It is therefore a next big goal for a future expedition. I am moving slowly throught the dense dry reeds in the outflow depression next to the field, where bustards stand. Every second I am a bt closer to them, the air is shivering. Suddenly a roe jumps out of the reeds a few meters in front of me and I know, that birds have noticed it. They take off on their majestic wings and land in the next field. Next time I will hopefully tell a different story about waiting in shelter for a close encounter with the phantom of grasslands. 

I saw only a few individuals of rare hungarian gray cattle, but no wooly sheep or Mangalica pigs. On the contrary, common breeds of cattle and sheeps were everywhere. A different component were the asiatic buffaloes. It seems, that the old traditions are slowly vanishing. The look of the country fortunately still has the historical atmosphere, but the question is, for how long it can survive. The tourist centre is new and modern and you can also find a small museum and a rehabilitation station for injured birds here. Employees of the park are always near the ponds and they check, if you have paid for the entrance. The management is really well functioning here, there are many information boards and watchtowers. So this is the second side of this time full of globalization.

It is nearly 6 p.m. and a majestic spectacle is coming. Mosquitoes are present even at the end of October here and they are all around. And then you can see first flocks of cranes flying above your head. They all head to one place, where they will spend the night. The numbers of them are in thousands and they fill the sky for three-quarters of an hour. Three species of wild geese fly to a different direction, seagulls are abundant and waders, ducks and herons are resting in the driest parts of ponds. For photographing of cranes from small distance you need to find a shelter and wait for them. Find a place in the reeds and absorb the atmosphere of this wilderness, one of the last true in Europe. Area mapped, see you next year!

Species list: 

Galerida cristata, Alauda arvensis, Grus grus, Passer montanus, Pica pica, Corvus cornix, Buteo buteo, Erithacus rubecula, Saxicola torquata, Streptopelia decaocto, Sturnus vulgaris, Corvus fragilegus, Larus cachinnans, Phoenicurus ochruros, Cyanistes caeruleus, Phalacrocorax carbo, Falco tinnunculus, Phasianus colchicus, Anser anser, Emberiza schoeniclus, Acrocephalus schoenobaenus, Dendrocopos major, Garrulus glandarius, Carduelis carduelis, Parus major, Anser fabalis, Anser albifrons, Anser erythropus, Anas platyrhinchos, Anas penelope, Anas clypeata, Anas crecca, Anas querquedula, Aythya nyroca, Anas acuta, Aythya ferina, Podiceps cristata, Phalacrocorax pygmeus, Casmerodius albus, Ardea cinerea, Haliaeetus albicilla, Circus aeruginosus, Circus cyaneus, Rallus aquaticus, Fulica atra, Vanellus vanellus, Calidris alpina, Tringa erythropus, Limosa limosa, Numenius arquata, Gallinago gallinago, Dryocopus martius, Motacilla alba, Turdus merula, Phylloscopus collybita, Regulus regulus, Panurus biarmicus, Fringilla montifringilla, Otis tarda, Troglodytes troglodytes, Cocothraustes cocothraustes, Remiz pendulinus, Tachybabtus ruficollis, Emberiza citrinella

Deník zoologa z Madagaskaru (Zoological diary from Madagascar)

(English version at the end)

Den druhý - k historickým kořenům a pak zpátky do současnosti

Ráno se probouzím se zvláštním pocitem. Tam venku už teď, brzo ráno, život začal. Když ale pohlédnu ven z okna, nevypadá to na náš známý evropský zmatek. Lidé se pomalu courají po ulici, někteří nesou na hlavách snad kila ovoce nebo jiného zboží. A hned naproti přes cestu stojí žena s dítětem na prsou a rukou mi naznačuje, abych ji dal nějaké peníze. Zavírám okno a na pár vteřin tu atmosféru vstřebávám. Podíváme se na sebe s Jožkem, mým spoločníkem na naší cestě : „Jde se na průzkum.“ Není nic příjemnějšího, než když máte po svém boku člověka, který už procestoval téměř celý svět a vaše mladícké nadšení vyvažuje rozvahou a zkušenostmi. 

Tam venku začal obyčejný pracovní den. Služba stojí pořád před hotelem a střeží jeho vchod. Nevypadá to tady nebezpečně, jsme v samém centru města. Ulice jsou velice úzké a jedna z prvních věcí, kterou si povšimnu je, že kanalizace teče přímo vedle cesty a na dost místech se dá přes otvory v betonu vedle chodníku „nahlédnout dovnitř.“ Čekali by jste možná přehlídku aut tak starých, že si ani nepamatujete, kdy byla vyrobena, ale kromě tradičních starých taxíků značky Citroën zde můžete vidět celkem běžnou kolekci aut různých dnešních značek. Po levé straně máme katolický kostel, kde se zastavíme na prohlídku a žasneme na francouzskou koloniální architekturou. Je zamčeno, ale najdeme starého vrátného, kterému naznačíme, že bychom se rádi podívali dovnitř. Dýchá to tady jinou atmosférou než v Evropě -tohle je tropická vůně s příchutí tradice dovezené z dalekých krajin. Kromě oltáře nás zaujme i mohutný organ. Za námi vejdou děti syna starého pána, kterého pak potkáváme a nakonec nám povolí vyfotit se s jeho dítětem v náručí. Dál po ulici vidíme běžnou rutinu občanů. Mnoho z nich jen sedí a čte noviny, některým nahlédneme do dvorků a vidíme, jak perou na zemi své prádlo. Všude kolem na stromech jsou květy, ale rostliny zde v centrální plošině kolem Tany jsou téměř všechny nepůvodní. Je přelom července a srpna a to znamená období sucha nebo zimy. Uvidím prvního toulavého psa, který se nás bojí tak, moc, že mně to docela překvapuje. Je ale čas vrátit se zpátky, abychom stihli snídani.

Snídaně je ve francouzském stylu -nechybí bagety a jiné bílé pečivo, vajíčka, najde se i nějaká šunka. K tomu je samozřejmostí ovocný salát ve složení ananas a papája. Tohle schéma nás bude provázet po celou cestu. Teď je ale čas naložit všechno potřebné a vyrážíme směr Ambohimanga. Je to posvátná hora vzdálená asi 25 kilometrů od Tany. Široko daleko nenajdete nikde původní vegetaci, jenom introdukované australské eukalypty a asijské borovice. Tyto dřeviny nahradili již dříve vykácené původní stromy a slouží pro těžbu dřeva. Jako biolog jsem nesl pohled na krajinu kolem Tany docela nelibě -za tři dny strávené zde jsem zaznamenal například méně druhů ptactva, než jsem schopen určit při běžné vycházce v okolí Brna. Primární biotopy tady už nejsou, a tak se setkávám s nepůvodními druhy, jako majna obecná (Acridotheres tristis), nebo dokonce s běžnými městskými holuby. Jejich počty jsou ale naštěstí pouhým zlomkem toho, co známe z Evropy. Situace na Ambohimanze je poněkud jiná. Zde jsem mohl pozorovat poletující vlhu modrolící (Merops persicus), nebo obratné gekony Phelsuma lineata, což bylo vítaným zpestřením prohlídky královských paláců na této hoře. Místní tržiště bylo malé, ale dalo se zde koupit několik druhů zeleniny a masa. Zdejší rajče, mrkev... a maso, na které sedají mouchy a má podivně nazelenalou barvu. Nejvíc mně ale zaujali domácí zvířata. Jak bezprizorně se potulující psi, tak drůbež je zde nápadně podobná tomu, co známe z Indonézie. I zde tedy vidíme kořeny malgaššského původu. Kmen Merinů, považovaný za nejváženější na celém Madagaskaru, sídlí v této oblasti a má vlastně docela indonézské črty. Je naprosto zřejmé, kde hledat původ těchto lidí.

Na širokých schodech vedoucích k palácům sedí několik prodavačů uměleckých předmětů a hudebníků. Jednomu z nich chybí noha a navzdory tomu, že jsem předpokládal, že takovýchto případů uvidím na ulicích měst na Madagaskaru hodně, už jsem je víckrát nespatřil. Zdá se, že Malgaši jsou buď zdraví, nebo mrtví. Zdravotnictví je na mizerné úrovni a často nenajdete nemocnici na 300 kilometrů daleko. Nebo se jim opravdu nestávají úrazy? Nevím. Každopádně je úchvatné kráčet ke vstupu do paláců pod mohutnými korunami starých fíkovníků, posvátných stromů. Jsou všude, kde se nacházejí důležitá místa pro místní lid. Také jsou zde instalovány lebky zebu. Za námi kráčí dvě děti, chlapeček a holčička s fotbalovým míčem. Rád bych si s nimi chvíli zahrál, ale nemáme tolik času. Vchod do areálu je z kamene a první věcí, na kterou narazíte, je hluboká ohrada pro dobytek. Hned vedle jsou dva paláce, které nemůžou být více odlišné. Dělí je od sebe časový odstup zhruba 50 let, ale pvní, tradiční, vypadá při tom koloniálním jako stará chýše. Navzdory tomu zde žil nejvýznamnější král, který zjednotil celý Madagaskar -Andrianampoinimerina. Celý areál je oddělen od okolí velikými kamennými stěnami, ale působí velice útulně, je zde dokonce i bazén.

Nedaleko paláců, o kterých bych mohl mimo denník mluvit mnohem déle, se nacházela hezká tradiční restaurace, kde jsem si dovolil ochutnat steak ze zebu. Tato tradiční specialita je bohužel pro většinu místních přístupná možná jednou za týden kvůli jejich finanční situaci. Zde je základem stravy hlavně rýže a na Madagaskaru je konzumováno největší množství na jednoho obyvatele na světě. K obědu překvapivě patřilo také taneční a hudební vystoupení místního uměleckého souboru. Bylo úžasné sledovat malgaššské tradiční kroje z různých oblastí, všechny na jednom místě. Všiml jsem si tehdy jednu důležitou věc -je velice těžké hádat věk těchto lidí. Dokud si nezvyknete na znaky na tváři odkazující na určitý věk, které jsou u nás jiné než u Malgašů, budete jenom bezcílně hádat.

Následuje cesta zpátky do Tany. Znovu všude nepůvodní vegetace, úzké uličky, hodně lidí kolem. Navzdory tomu všemu zde nemáte pocit, že jste v obřím městě, život zde prostě plyne pomaleji. Míjíte rýžová políčka, domky, malá tržiště. Projdeme kolem několika ambasád, velikého sportovního stadionu a na skále pod kopcem Rova of Antananarivo si všimnu veliký nápis, jaký známe z Hollywoodu. Tady ale není Hollywood, tady jste v Antananarivu. Cesta nahoru je hodně pomalá, doprava nezná značení a navíc jsou uličky čím dál, tím užší. Nahoře jsme odměněni krásným výhledem na paláce premiéra vlády a na celé město pod námi. Na vyhlídce se před nás pořád staví lidé snažící se prodat umělecké předměty. Stmívá se a dnešní den plný Malgašské historie byl opravdu zajímavý a naplňující.

Po skvělé, ale drobné večeři z mořských ryb jsme se vybrali s Jožkem kousek od hotela na velké tržiště. Potkáváme na cestě Matúše a ten říká : „Neberte si sebou nic, žádné foťáky a cennosti!.“ Vracím se zpátky a vycházím z hotela úplně bez všeho, jsem volný, nemám sebou žádné vymoženosti dnešní unáhlené doby. Tržiště je úplně tmavé, pouliční osvětlení zde téměř neexistuje, nejsou na něj finanční prostředky. Malgaši se ve tmě míhají kolem a mnoho z nich se snaží náš přesvědčit, abychom jim dali peníze. Párkrát dokonce ucítím něcí ruku u kapes v mích kalhotách. „Ještě, že sebou nic nemám.“ Tovar je všude kolem na zemi, ovoce, maso, různé výrobky do domácnosti. Všechno, na co si zmyslíte při myšlenkách o horkém ráji, kam zavítala noha bělocha teprve nedávno. Zážitek exotický a silný, procházka noční Tanou vás naplní koloniální atmosférou a zvláštním klidem.

To the history in the back and back to present time

In the morning I wake up with a strange feeling. Out there the life has already began. But when I look out of the window, I can't see any sign of typical european hurry. People walk slowly, some of them carry maybe kilograms of fruit and other thing on their heads. And right on the opposite side of the road there is a woman with a child on her breast and she tries to show me that she wants money. I am absorbing this atmosphere, then I close the window and we both look at each other with Jožko, my fellow traveler. „Let's go exploring.“ It is nothing better than to have alongside a person, who has visited almost whole world and can give balance to your youthful enthusiasm with experiences and discretion.

Out there there is an ordinary working day. Security is standing near the entrance to our hotel, but it look secure here, we are in the centre of Tana. The streets are very narrow and right at the first glance I notice, that canalization flows right next to road and through the holes in it you can really „look inside.“ You would probably expect an exhibition of cars so old, that you don't remember them, but except the traditional old Citroën taxis there are common car models as in Europe. On the left side we see a catholic church, where we stop to see a beautiful french colonial architecture. The entrance is locked, but we found an old man, who has keys and we try to show him that we want to go inside. The atmosphere is very different from Europe -it is a tropical smell with taste of tradition brought here from far away. Children of son of old man come inside after a while and after leaving the building he allows us to take photo with one of them in our arms. Except the interesting altar there is a majestic organ. On the street we can see a daily routine of local people. Many of them just sit and read the newspaper, some of them we can see in the yards washing clothes. Everywhere on the trees I can see flowers, but these plants in the central highlands are all introduced from other countries. It is a turn of July and August and it means a dry period, or winter. I can see a first stray dog, which is so shy, that it really surprises me. But it is time to go back to the hotel and have a breakfast.

The breakfast is in the french style -baguettes and other white bread, eggs and you can also find some ham. It also includes the fruit salad with ananas and papaya. This scheme will be present on the whole expedition. It is time to put all luggage on minibus and we can travel to Ambohimanga. It is a holy mountain about 25 kilometers far away from Tana. In the area widely around you can't see any local vegetation, but only eucalypts from Australia and asian pines. Original trees were cut down and these new ones are used for timber harvesting. As a biologist I was very upset because of the look of country around Tana. For example, in three days I found fewer species of birds than on usuall walk near Brno in Czech republic. The primary ecosystems are not present here, so the most common birds is a common myna (Acridotheres tristis) and I could also see the common city pigeons. Fortunately, they are not as common as in Europe. The situation on Ambohimanga is different and I could see the blue-cheeked bee-eater (Merops persicus) or geckos Phelsuma lineata, which was a very nice variegation of the tour in king palaces. The local market was small, but you could buy a varios kinds of local vegetables and meat. Local carrot, tomato... and meat with little green colour with flies on it. But I was most fascinated by the domestic animals. The stray dogs and also the poultry is very similar to that from Indonesia. So we can find the Malagasy origin also from this point of view. The Merina tribe, considered to be the most powerful on Madagascar, is from this area and has a clerly indonesian faces. 

There are a few sellers of musical instruments and art objects on the wide stairs leading to the palaces. One of them doesn't have one leg, but contrary to my prediction, it was the only person with such handicap during my whole journey. It seems, that Malagasy people are either healthy or dead. The health care is on the low level and usually often there is no hospital in area 300 km far away. Or maybe they are good in avoiding injuries? I don't know. It is extraordinaryto walk up to the palaces under the majestic fig trees, which are sacred. They are in all important places for local people. You can also see the skulls of zebu here. There are two children behind us, a boy and a girl with a football. I am keen to play a little with them, but I don't have enough time. The entrance is from stone and right behind there is a deep enclosure for cattle. Right next to it there are two buildings, which can't be more different. The time, which separates them is no longer than 50 years, but the older one looks like the cottage in comparison to the colonial one. But it was a residence of the most important king, who has united the whole island -Andrianampoinimerina. The whole area is separated by the big stone walls, but it is very comfortable and you can find even a swimming pool there.

I could talk about the palaces for a long time, but for the purpose of the diary I should jump to the restaurant near them, where I tried the steak from zebu. Unfortunately, this speciality is too expensive for the local people, so they usually have meet only once a week. Here the main portion of food is provided by rice and Madagascar is a number one in the world in amount of rice eaten by one citizen. There was also a dancing and musical performance of the local group and it was fascinating to see the traditional clothes of more Malagasy tribes in one place. I noticed one interesting fact -it is very difficult to guess the age of people, unless you are used to the characteristic features on their faces. They are different to those of european people.

We are heading back to Tana. Again narrow streets, introduced vegetation and many people all around. Despite all these things I didn't have the feeling of a huge city, the life flows very slowly here. We pass the rice fields, small houses and markets. Then we can see some ambasadas, a big sport stadium and on the tall rock above the city on Rova of Antananarivo I noticed the huge letters, which are well known from Hollywood. But here we are not in Hollywood, but Tana. The journey up the hill is very slow, transport without signs and streets more and more narrow.At the top the reward is a beautiful view on horizon and on the palaces of prime minister. Some people are trying to show us their products and sell them. It is getting dark and this day full of Malagasy history was very fullfilling.

After a great, but small dinner from sea fish we headed with Jožko to the biggest city market. We meet Matúš and he sais : „Do not bring any cameras or money with you!.“ I go back and come leave the hotel without anything in my pockets, I am free, without any gadgets of our hectic age. The market is completely dark, the street lights are almost absent, there is not enought money for them. Malagasy people are everywhere and many of them are trying to persuade us to give them some money. Sometimes I even feel someone's hand near my pockets.„Fortunately I have nothing with me.“ The goods are all around on the ground, fruit, meat, various things for household. Everything, what comes to mind when thinking about the hot tropical paradise, where the white feet came only recently, is here. This experience is strong, exotic. The night in Tana will fill you with colonial atmosphere and a strange peace.