Sledujte mě v terénu (Follow me on travels)

Pokoření nejvyšší hory Afriky

Kilimanjaro, nejvyšší hora Afriky a zároveň nejvyšší samostatně stojící hora světa, lákala přírodovědce a dobrodruhy už od doby prvních objevitelských cest na tento kontinent. Kdysi to byl pro drtivou většinu nedosažitelný cíl, dnes se o zdolání vrcholu můžou pokusit odvážlivci z celého světa. 

Kilimanjaro je obrovský sopečný masiv starý zhruba 1 milion let. Tvoří ho tři vrcholy: Shira, Mawenzi a Kibo. Jen poslední z nich je pořád aktivní a nikdo neví, kdy vybuchne. Je zároveň nejvyšší - dosahuje úctyhodných 5895 metrů. Mohutná hora vznikla jako jeden z mnoha důsledků rozšiřování Východoafrické příkopové propadliny, která se objevila již během třetihor a dodnes se každým rokem zvětšuje. Obrovská jezera a na živiny bohaté savany rozléhající se na sopečných půdách jsou dalšími přírodními úkazy, které zdobí východní Afriku, ale samostatně stojící velikán s ledovou čepicí poutá největší pozornost.

Nahoru vede hned několik cest a každá z nich má svá specifika. Všeobecně jsou za nejlehčí považovány ty, kde se pomalu stoupá každý den do vyšší nadmořské výšky. Jak jsem se ale dozvěděl od místních vůdců, větší úspěšnost je tam, kde je do programu zahrnut čas na aklimatizaci. Znamená to, že se rychleji stoupá do větší nadmořské výšky, ale pak výprava během putování klesne a přespí o něco níže. Výšková nemoc a únava představují problém pro mnohé odvážlivce a až 30 % lidí se na vrchol nedostane. Ti úspěšnější ale s pomocí zkušených horských vůdců, nosičů a kuchařů z kmene Chagga dosáhnou vytouženého cíle. Mnoho místních obyvatel vyrůstalo přímo v podhůří a někteří z nich vystoupili na nejvyšší horu Afriky už více než dvěstěkrát. Z jazyka tohoto kmene také pochází název hory, který je tvořen dvěma slovy: kili a manjaro a v překladu znamená, že je téměř nemožné dostat se na vrchol.

Během 6 dnů čeká dobrodruhy cesta z vlhkého horského lesa až do arktického pásma s mohutnými ledovci. Ty se za posledních 100 let z veliké části vypařily, ale vrchol hory je pořád z části pokryt ledem. Teplota zde přes den stoupá až ke 45 stupňům Celsia, v noci naopak klesá hluboko pod bod mrazu. Těmto drsným podmínkám se přizpůsobily zdejší organismy, a to často pomocí jedinečných adaptací. Místní endemické rostliny, lobélie a senécie, se chrání před mrazem izolační vrstvou z odumřelých listů a zavíráním listových růžic. Ne všichni jsou ale specialisté, daří se zde i generalistům, jakými jsou například krkavci bělokrcí (Corvus albicollis). Tito mohutní ptáci sledují trekaře až do výšky 5500 metrů a doufají, že se jim podaří ukořistit nějakou potravu.

Kilimanjaro je součástí stejnojmenného národního parku a každý návštěvník je během snahy o zdolání vrcholu podrobně evidován ve všech kempech . Není možné se zde pohybovat samostatně a služby horského týmu složeného z místních lidí člověk opravdu ocení. Rychlost postupu do vyšší nadmořské výšky, vaši psychickou a fyzickou kondici, pitný a stravovací režim - to všechno sleduje váš horský vůdce. Nosiči zase přesouvají kemp tak, abyste se mohli po náročném celodenním treku těšit na chvilku odpočinku v nádherné divočině. 

S postupujícím časem se na člověku stále víc projevuje únava a nejtěžší zkouškou je samotný pokus o vystoupení na Uhuru peak - nejvyšší bod vrcholu Kibo. Budíček je před půlnocí a pak se stoupá z výšky 4600 metrů až na samotný vrchol. Sedmihodinový pochod tmou s čelovkou rozhodně prověří vaše fyzické i mentální schopnosti, odměnou je ale pohled na východ slunce nad takřka celou Afrikou. Po zhruba půlhodině strávené na nejvyšším bodě kontinentu vás hned ten den čeká sestup až do výšky 3000 metrů. Útrapy spojené s výstupem se pokusí překonat zhruba 50 lidí denně. Zbývá jen doufat, že zvýšený počet turistů zaplavující dnes africkou přírodu nezpůsobí degradaci přírody Kilimanjara.

Foto měsíce (Photo of the month)

Září 2013

Jeden z nejlepších momentů mé cesty do Makedonie bylo blízké setkání s nejnebezpečnějším hadem Evropy - zmijí růžkatou (Vipera ammodytes). Odchycený jedinec po chvíli manipulace krásně spolupracoval a díky tomu vznikl i tenhle snímek.

September 2013

One of the best moments of my expedition to Macedonia was a close encounter with the most dangerous snake of Europe -the horned adder (Vipera ammodytes). The catched snake was cooperating with me and thanks to it I was able to take this photograph.

Sledujte mě v terénu (Follow me on travels)

Kdo je mimo ohrožení a komu zvoní hrana ve východní Africe?

(English version at the end of the article)

Příroda východní Afriky oplývá druhy živočichů, které dnes už mimo černý kontinent nikde nenajdeme. Zdejší biotopy jsou přibližně stejné už od Pleistocénu a fauna velkých obratlovců zde tedy jako jediná na naší planetě připomíná doby dávno minulé (konkurovat můžou snad některé národní parky Indie). Téma ochrany přírody v Africe je velice známé a silně popularizované. Většinou se ale o něm dozvídáme takříkajíc z druhé ruky a je těžké posoudit, jak moc pravdivé tyto informace vlastně jsou. Zato když si můžete osobně povídat s lidmi, kteří v africké divočině vyrostli, dozvíte se mnohem více.

Výkladní skříní přírody východní Afriky jsou především Keňa a Tanzanie. Mezi oběma státy existují v tomhle ohledu veliké rozdíly, ale mají také stejně palčivé problémy. Keňa jako jeden z nejrozvinutějších států Afriky zaznamenává v posledních letech obrovský nárůst počtu turistů, Tanzanie je na tom ale díky místům jako Serengeti a Ngorongoro podobně. Rozdíl v ekonomické síle obou zemí je markantní - jeden keňský šiling má hodnotu téměř 19 tanzanijských. 

Keňa má několik významných chráněných území, které jsou známy po celém světě. Hlavní město Nairobi je navíc leteckým uzlem této části kontinentu a také kvůli tomu jsou její národní parky a rezervace častým cílem turistů cestujících do východní Afriky. Rozloha těchto území není kromě národního parku Tsavo nijak obrovská a proto je v dnešní době návštěva pro biologa většinou spojená s přítomností nepříjemného množství jiných lidí. Můžu nabídnout příklad národního parku Nakuru. Zdejších zhruba 200 kilometrů čtverečných lesnaté savany, skalnatého terénu a především jezera Nakuru prodělalo za posledních 10 let mnoho změn. Dnes se zde nachází důležitá genetická banka pro nosorožce tuponosé (Ceratotherium simum) a ostronosé (Diceros bicornis). Kdykoliv je někde málo nosorožců, můžou být nepříbuzní jedinci přivezeni z Nakuru, kde se těmto extrémně ohroženým tlustokožcům výborně daří od doby, kdy sem byli převezeni. Vypouštějí se sem také levharti z nedaleké záchranné stanice. 

Oficiální informace říkají o Nakuru také to, že se zde nachází milionová uskupení plameňáků malých (Phoeniconaias minor) a růžových (Phoenicopterus roseus). Při návštěvě si ale brzo všimnete, že zdejší krajina prodělala obrovské změny. Park je oplocen, a to ze dvou důvodů. Prvním jsou samozřejmě pytláci, kteří nepřestali být obrovským problémem především pro nosorožce. Druhým jsou samotní nosorožci - v minulosti se často zatoulali až ke čtvrtému největšímu městu Keni se stejným názvem, jaký má jezero a národní park. Nosorožci v ulicích ohrožovali sebe a také lidi, proto muselo dojít k tomuto opatření. Největší změna se odehrála v jezeře. Jeho hladina stoupla za posledních několik let až o 4 metry a charakter tohoto prostředí se rychle mění. El Niño před deseti lety započalo tento proces a jeho následky jsou pořád velice silně vidět. V období sucha, kdy má být ekosystém savany přirozeně bez vody, zde pravidelně prší. Je pravdou, že ve srovnání s jinými územími Keni vypadá Nakuru jako rajská zahrada, ale má to také negativní dopady. Salinita jezera dramaticky klesla a milionová hejna plameňáků jsou tedy utopií. Místo nich přicházejí jiní živočichové, kteří nepotřebují k obživě toto specifické prostředí. Plameňáků ještě několik tisíc zůstalo, je ale zřejmě jenom otázkou času, kdy toto místo definitivně opustí. Naopak v jezeře už bývají pozorováni hroši, kteří slanou vodu nesnášejí, tudíž je jasné, že Nakuru už slané není.

Navzdory tomu, že o problémech ochrany mnoha ikonických druhů fauny Afriky se všeobecně ví, informace přímo z místa dění vás prostě musí rozesmutnit. Panují zde silně korupční podmínky a je velice těžké to zcela eliminovat. Podle všeho to začíná ve vysokých kruzích a uplácení se řetězí až směrem ke strážcům národních parků a rezervací. Výsledkem je tiché zabíjení, které dělá ochranu velké zvěře v dnešní době tak těžkou. Také běžní lidé jsou zvyklí si z přírody brát to, co potřebují a divoká zvířata k tomu patří. Mnoho průvodců, kteří dnes ukazují turistům krásy divočiny, má za sebou loveckou minulost. A která zvířata jsou na tom tedy opravdu špatně? Odpověď není až tak překvapivá.

Velká trojka

Dnes opravdu reálně hrozí, že z planety zmizí skuteční velikáni živočišné říše, ať už co se velikosti nebo slávy týče. Jedná se o slona, nosorožce a lva. Sloni a nosorožci obou druhů jsou podle informací místních pod neustálým a ještě větším tlakem, než je veřejně známo. Cena slonoviny a nosorožčích rohů na asijském trhu pořád stoupá a pytlačení se děje i v národních parcích - velice potichu a tajně. V případě nosorožců dnes už není jisté přežití ani těch, kteří mají svou osobní ochranku složenou z několika ozbrojených mužů. Od místních jsem se dozvěděl, že u lva je klesající početnost způsobena především jinými důvody. Jedním z nich je nízká genetická variabilita populace. Je známo, že lvice neopouští svou rodnou smečku a tudíž zde často dochází k páření s vlastním otcem a ibreedingu. S tím souvisí také nižší schopnost imunitního systému odpovídat na vlivy prostředí. Lvi kvůli tomu často trpí různými nemocemi, které se můžou rychle šířit. 

Afrika se potýká s mnoha problémy, některé jsou víc vidět, některé jsou schovány nebo zapomenuty. Skutečná situace v oblasti ochrany ikonické megafauny kontinentu by rozhodně neměla patřit do druhé kategorie.

Who is outside the danger zone and who faces the extinction in the Eastern Africa?

The nature of the Eastern Africa is full of animals, which cannot be seen on any other continents. The ecosystems here are almost identical to those from Pleistocene and the megafauna is the only one in the world which looks like it was a few million years ago (only som national parks in India can be a competition). The nature conservation topic is well-known and has a good popularization. Unfortunately, we mostly hear about it from the second hand and it is difficult to decide, if the information is really true. But if you have a chance to speak with the local people, you get the correct point of view.

The treasures of the eastern Africa are Kenya and Tanzania. These two countries have a lot i common, but there are also differences between them. Kenya as one of the richest countries in Africa has an enormously increasing number of tourists in the last years, but Tanzania is also popular thanks to places as Serengeti and Ngorongoro. The economics of both countries is very different - one kenyan shilling is equal to 19 tanzanian shillings.

Kenya has some protected areas, which are know all around the world. The capital, Nairobi, has a very important airport and because of that the national parks and reserves are very close to many tourists. The area of them is not very huge except Tsavo and because of that, as a biologist you have to count with the high number of people around during your visit. I can give an example - Nakuru national park. Around 200 square kilometers of acacia savanna, rock formations and lake surface went through a big chance in the last 10 years. Today there is an important genetic bank for two species of rhinos (Ceratotherium simum, Diceros bicornis). If there are not enough individuals somewhere, the non-related ones can be transported from Nakuru. Also the leopards from a station for injured animals nearby are released here. 

The oficial information says, that you can find a huge flock of flmingoes comprising of millions of individuals (Phoeniconaias minor and Phoenicopterus roseus). But after the arrival you will notice quickly, that this land has overcome a big change. There is a fence around the area and it is for two reasons. The first one are poachers, who are still a big threat for rhinos. The second one are rhinos themselves - they came to the Nakuru city, which is the fourth biggest in the country, and were dangerous for citizens and traffic. The biggest change can be seen on the lake surface. It is 4 meters higher that it was a few years ago and the character of the land is different. 10 years ago the El Niño has started this process. In the dry season, when there should be no water, you can experience raining often. Nakuru looks like an eden in comparison to other protected areas at this time, but it has also a negative side. The salinity has decreased rapidly and the huge numbers of flamingoes are therefore an utopy. On the other side, animal which like fresh water are coming here. There are still a few thousands of flamingoes, but hippos can be seen in the like nowadays, which means that the water is really much less salt than before. 

Despite the fact, that the problematics of the protection of african megafauna is well-known, the news the local people tell you are even though sad. There is a highly corruptive enviroment and it starts in the high positions and continues down even to the rangers in national parks and reserves. The result is a silent killing of big animals. Also the indigenous people are used to hunt in the nature. Lot of the guides have a hunting history. So, which animal species are the most endangered? The answer is not very surprising.

Big three

Today there is a real possibility, that the biggest terrestrial animals will dissapear definitely from the Earth. Concretely, the biggest trouble stands for elephant, rhinos and lion. The first two are facing even worse pressure than there is often written in the media. The price of ivory and rhino horns on the asian black market is still rising and poaching in Africa still continues. In the case of rhinos, even the armed guides of every individual are not sufficient to make sure, that their animals will survive. The guides told me, that lions are in danger because of other reasons. The genetic variability of their population is very low, because females stay in their pride for their whole life and therefore they have to face the inbreeding. The low ability of immune system to figh various threats from outer enviroment is another consequence. The diseases are spreading quickly in lions populations.

Africa has many problems - some of them are easily visible, some of them hidden. The situation of the iconic megafauna should not be included in the second group of them. 

Foto měsíce (Photo of the month)

Srpen 2013

Srpen pro mě začal náročným, ale úchvatným programem. Podařilo se mi vystoupit na nejvyšší horu Afriky - Kilimanjaro (5895 m. n. m.). Fotografie zachycuje pohled na vrchol za obřími senéciemi.

August 2013

August started for me with the hard, but amazing experience. I managed to climb Kilimanjaro (5895 m), the highest mountain of Africa. The photo shows the top behind the giand senecia plants.

Sledujte mě v terénu (Follow me on travels)

Jaká budoucnost čeká africkou divočinu?

Afrika. Černý kontinent, poslední skutečná divočina na Zemi. Stáda kopytníků čítající tisíce jedinců a v trávě se skrývající predátoři řídící se instinkty starými miliony let. Před západem sytě oranžového Slunce se ozývá troubení mohutných slonů. Takový obrázek o africké přírodě je posílán běžnému člověku do Západního světa. Čím dobrodružnější je poslouchat nebo číst o Africe, tím více lidí se tam chce vypravit. Může se to ale obejít bez důsledků? Může si zdejší příroda pořád zachovat onu nespoutanou krásu?

Několik míst v Africe se dlouhodobě těší mimořádnému zájmu a jsou známy po celém světě. Jedním z nich je rezervace Masai Mara v Keni, která tvoří společně s národním parkem Serengeti v Tanzanii ohromný a souvislý komplex savanových biotopů. Odehrává se zde neustálá a nejvíce popularizovaná migrace velkých zvířat na naší planetě (zřejmě také co do počtu největší - migrace sobů za polárním kruhem jsou největším konkurentem). Kolem milionu a půl pakoňů žíhaných (Connochaetes taurinus) putuje za výživnou potravou a urazí během roku až 1000 km. Veliká stáda nejsou tvořena jen pakoni, ale tvoří je také zebry stepní (Equus quagga) a gazely Thompsonovy (Gazella thomsonii). Býložravce sledují velké šelmy, které je zde možné docela snadno pozorovat a představují obrovskou návnadu pro lidi cestující do Afriky. Existuje nepřeberné množství dokumentárních filmů, které prezentují tuto oblast jako divoké bojiště, kde predátor a kořist žijí neustálým závodem o přežití. 

Během pobytu v Masai Maře se pohybujete na území kmene Masajů. Je to jeden z nejznámějších kmenů Afriky, u kterého si alespoň malá část jeho příslušníků zachovala tradiční způsob života. Bohužel už ale pochopili, že se na něm dá dobře vydělat a celá záležitost s poznáváním jejich kultury se stává velice komerční záležitostí. Já jsem se naštěstí nesetkal s příliš mnoha takovými, kteří by za jakoukoliv fotografii chtěli peníze. Už na hranicích rezervace se vám ale snaží vnutit různé suvenýry, které když srovnám s předměty z výroby jiných, méně známých kmenů, postrádají určitou nápaditost a naopak mají silný nádech komerčnosti. Nakonec je ale nutno uznat, že se nacházíte v kraji Narok, který patří Masajům a tudíž mají veškeré právo na podobné aktivity. Na území rezervace také pasou svůj dobytek a vypalují trávu. Soužití s přírodou je u tohoto kmene velice harmonické - nezabíjí divoká zvířata a jedí výhradně dobytek. Bohužel s příchodem moderní civilizace mnozí z těchto lidí opouštějí své kořeny a s tím přichází také ztráta těchto zásad. 

Představy, že zvlněná travnatá pláň v zemi obávaných bojovníků skýtá jednoznačnou šanci shlédnout každodenní dramata a souboje na život a na smrt, nejsou založeny na pravdě. To jen početné dokumentární filmy nám je podsouvají. Ve skutečnosti vznikají tvrdou terénní prací během měsíců strávených v divočině. Predátoři loví, když jsou hladoví a býložravci se přesouvají tam, kde nacházejí výživnou potravu. Často se zdá, že se vzájemně respektují a po většinu času tolerují. Jen čas od času dojde ke smrtelnému střetu - a právě tehdy musíte být ve správný čas na správném místě. Bohužel realita rezervace je dnes taková, že i když se nic závažného neděje (gepard nebo lev jen například odpočívá ve stínu), zvířata jsou brzy obklíčena mikrobusy s turisty, kterým závěrky fotoaparátů cvakají jako na běžícím pásu. Vytrácí se vzácné okamžiky, které může člověk prožít osamotě, jen za tichého šumění větru v trávě pozorováním ničím nerušeného chování obyvatelů savan tak starých, jako je samotná historie lidského rodu. 

Nejmarkantnějším příkladem pro přílišnou disturbanci v rezervaci je slavné přecházení stád pakoňů přes řeku Mara. Na své cestě za lepšími pastvinami musí tito kopytníci zvládnout nebezpečnou a stresující akci, kdy vstupují do vody. V dnešní době se ke všemu ale přidává další faktor - početná enkláva aut s turisty, kteří je obklíčí a dychtivě čekají na akci. Pro biologa je to velice smutná podívaná. Stádo se ani nepřiblíží k řece, až když auta o něco ustoupí. Pak váhá a hledí dolů do koryta řeky, nakonec se ale otočí a rozhodne se počkat na lepší okamžik. Dnes pakoni často řeku překračují v noci, kdy se kolem nepohybují žádné rušivé vlivy tohoto typu. Je těžké odhadnout, jaký vliv bude mít zvýšený turismus na savany v budoucnu. Je jasné, že návštěvníci přinášejí do rezervace peníze, nemělo by to ale být na úkor narušení přírodní rovnováhy. Pak totiž bude i v Africe nutno hledat ta poslední odlehlá místa, kde se ještě divočina nepodřizuje pravidlům člověka.

What is the future of the African wilderness?

Africa. The black continent, the last true wilderness on Earth. The herds of ungulates comprising of thousands individuals and predators with instincts million years old. Before the dawn of the strongly orange Sun the trumpeting of elephants resounds. Such a picture is beeing sent to the ordinary people in the Western world. The more adventurous is to hear and read about Africa, the more people want to travel there. But is it possible, that it will not have any aftermath? Can the nature in this places still stay such untamed?  

There are some places in Africa, which are targets of interest of people all around the world. One of them is reserve called Masai Mara in Kenya, which formes with Serengeti national park a vast complex of savanna ecosystems. The never ending and most popular migration of big animals on Earth takes place here (also the biggest numbers of animals - only the reindeers in the far north can be a competition). About one and half million of wildebeests (Connochaetes taurinus) roam to places more than 1000 km far away to find a food with important nutrients. The herds comprise also from zebras (Equus quagga) and Thompson's gazelles (Gazella thomsonii). The herbivores are followed by big carnivores, which are relatively easy to see here and they are a big lure for nature lovers to visit Africa. There is a high number of documentary movies presenting this area as a big fighting ground, where predator and prey live in a constant battle for survive. 

The area of Masai Mara belongs to Masai people. It is one of the best known tribes of Africa and at least some of them still live in the traditional way of life. Unfortunately they also quickly realised, that it is a good way how to earn money and because of this the cultural tours started to be a very commercial issues. I was lucky to meet only some Masai people, who wanted money for a photo. Right on the borders of the reserve indigenous people are trying to sell you their products and souvenirs, which were for me not very original and uncommercial in comparison to those of other tribes. It is important to accept the fact, that this is their land and they have the rights to do also other things, such as burning the grass and keeping their cattle. The coexistence with nature is harmonic - they don't kill wild animals and eat only cattle. Unfortunately, the modern civilization caused, that many Masai people have left the traditional way of life and they also abandon the old rules. 

The vision, that the grassy plain in the land of dangerous warriors is a certain bet to see the every-day drama and killing, is not based on the truth. Just the many documentary films are making such a picture. In fact they are born after a hard work in the field lasting months. The predators hunt only when they are hungry and herbivors try to find the best food. Often you have a feeling, that they somehow tolerate each other. Only sometimes there is a dramatic clash - and that is when you have to be in the right place and in right time. The reality is, that even if nothing very dramatic happens (a cheetah or a lion just lies in the grass), animals are surrounded by cars and microbuses and you hear mainly the sound of cameras. The extraordinary moments, when human can spend some time with the wild animal alone, only with the sound of grass moving in the wind, are vanishing.  

The most striking example of big disturbance in savanna is the famous crossing of wildebeest on Mara river. On their way to new grazing grounds they have to face a dangerous and stressful action, when they come into the water. But today there is another factor - the numerous cars with tourist, who are waiting for them to start a show. It is a very sad view for a biologist. The herd will never come to the shore when the cars are too close. Then they go back a bit and animals hesitate and stand near the sharp cliff above the river. Finally they deside to go back. Today the wildebeests cross the rivers mainly during the night, when there are no disturbing factors. It is difficult to predict, what will be the influence of growing tourism to savannas in Africa. It is clear, that tourists bring money to reserve, but it should not be a threat for the natural balance. Then it will be very difficult to find the last places in this continent, where the wilderness follows only the natural rules.