Deník zoologa z Madagaskaru (Zoological diary from Madagascar)

(English version at the end)

Přeji všem, aby se při čtení mého denníku alespoň v mysli přenesli do míst, kde lidé pořád bojují o každý den, každé jídlo, každý okamžik štěstí a divoká příroda čelí mnohým ničivým vlivům, organismy ztrácejí své místo pro život a přežijí jen ti nejlépe přizpůsobení. Zde se z života stává skutečné dobrodružství, ale tak jako posilující výhra je na denním pořádku i krutá prohra.

Den první - noční seznámení

„Dobrý večer“, říkám v duchu sám sobě. Příjemný tropický vánek je to první, co mně vítá po východu z letiště. Jenže jsem si na něj musel dlouho počkat. 10 a půl hodiny trvala cesta až sem a za sebou jsem nechal Libyi, Sudán nebo Keňu. Letadlo bylo úplně plné, protože sem se nelítá tak často a navíc se v Evropě jedná jen o jednu leteckou společnost. Protože je Madagaskar bývalou francouzskou kolonií, není těžké uhodnout její jméno. Řada na odbavení je dlouhá a 20 kilogramů batožiny mně už opravdu těží na zádech. Tři policajti jsou zde k dispozici pro zhruba 550 lidí. O jedné hodině v noci jsem nakonec venku z letiště Ivato. Místní průvodce Gerard a náš slovenský dobrodruh a téměř „Afričan“ Matúš na nás už čekají. 

Už se těším na pocit milionáře. Místní měna Ariary se počítá v úplně jiných číslech, než na jaké jsme v Evropě zvyklí. 10 000 ariary je v přepočtu 3,66 Eura (mírně se to samozřejmě mění). Ne, nakonec až tak bohatý nejsem, ale přeci jenom se můj majetek najednou vyšplhá výš než 800 000. Bohužel se tenhle obnos ale nedá ani pořádně strčit do kapsy a protože je zde lidí, kteří čekají na svou příležitost dost, musím si dát pozor. To je vše, co potřebuji a pak už s radostí venku pozoruji oblohu plnou hvězd a Měsíc, který je v tropech mnohem blíž než v Evropě. Okamžitě se kolem nás shluknou Malgaši, kteří nám ukazují pár eur v dlaních a žebrají o další. Snaží se nám pomoct s batožinou v domnění, že za to dostanou nějaké peníze a musím říct pravdu, je to až příliš rychlý vstup do zdejší tvrdé reality. Šofér Uby startuje a výprava „Madagaskar 2012“ může začít.

Do centra města je to ještě asi třičtvrtě hodiny cesty. Antananarivo má sice jen asi 2 miliony obyvatel, ale je docela roztahané po kopcích a nížinách v nejbližší oblasti. Je sice tma, ale všechno je docela viditelné díky hvězdám a měsíčnímu svitu. Míjíme rýžová políčka, skromné domky a později se už nacházíme v úzkých uličkách předměstí. Hlavní věc, kterou se dozvídám je, že po setmění je pro bělocha docela nebezpečné se zde pohybovat. Navíc dva dny před mým příchodem zde došlo k přestřelce mezi vojáky pod velením prezidenta, protože se malá skupinka z nich pokusila dostat k moci. Výsledkem byli tři mrtví. Na expediční podmínky je rozhodně zaděláno. 

Jsou téměř dvě hodiny v noci a naše posádka dorazila k hotelu přímo v centru Antananariva. Nosiči jsou připraveni vzít nám batožinu a díky tomu jde všechno rychle a hladce. Za tuhle službu pochopitelně požadují odměnu, což činí obyčejně zhruba 2000 ariary. Jdeme hned do pokojů, zítra nás už čeká náročný program. Vybavení je na zdejší poměry luxusní, ale myslím si, že bych se tuto noc vyspal dobře asi kdekoliv. Tradiční madagaskarské pivo, Three Horses Beer, nechávám na později. Pohled ven na ulici je přímo čarovný, je slyšet občasné troubení starých taxíků značky Citroën a lidé kráčejí kolem se zřetelným klidem. „Mora mora“, tak zní zdejší nejsilnější heslo. Asi tušíte, co to znamená -nikdy není kam spěchat. Nasávám tu atmosférů klidu, který je ale jenom přikrývkou drsného světa tam venku. Pouliční osvětlení zde většinou neexistuje a noc je skutečně královstvím tmy. Svítí jen světla na obloze. Zůstává už jen připravit techniku, literaturu pro určování živočichů a první madagaskarská noc je tady se vším všudy. 

I wish everybody who will read my diary to be able to travel in their imagination -to the places, where people still fight for every day, every food, every moment of happiness and nature faces great threats, organisms are loosing their natural habitat and only the most adaptable survive. In those places the life is a true adventure, but as you can experience the strengthening win, you can also come to a cruel end.

The first day -night acquaintance

„Good night“, I say to myself. A pleasant, slow tropical wind is the first thing, which I notice after leaving the airport. But I had to wait for it a long time. 10 and a half hour took the journey right here and behind me there were countries like Libya, Sudan and Kenya. The airoplane was completely full, because flights to this destination are not very common and in Europe it is only one company business. Madagascar is the former French colony, so it is not a problem to guess the name of this company. The queue for the checking is very long and 20 kg of luggage is now realy heavy to carry. Three policemen are dealing with approximately 550 people. At one hour in the morning I am finally out of the airport Ivato. The local guide Gerard and our Slovak adventurer and almost „Africa-man“ Matúš are waiting for us. 

I am looking forward to feel like a millionaire. The local currency, Malagasy Ariary puts you in completely different counts in comparison to European standart. 10 000 ariary is approximately 3,66 Euro (it changes a bit, of course). No, I am not so rich as I thought, but my property suddenly reached more than 800 000. Unfortunately, this amount is so big that I can't put it into my pocket, so I have to be careful because of many people waiting for their moment. This is all what I need here and I can now see the sky full of stars and Moon much bigger than in Europe. In the moment there are Malagasy men all around and they are showing us the Euro coins in their palms and beg for more. They try to help us with our luggage and hope that we will give them some money and I have to confess, that it is a too fast jump into the harsh reality of this country. Driver Uby starts the minibus and the expedition called „Madagascar 2012“ is ready to begin.

We have to travel three-quarters of an hour to the center of the city. Antananarivo has only about 2 million people, but it is spread over the hills and lowlands in closest area. It is dark, but thanks to the stars and moonlight I can see the surroundings. We pass the rice fields, humble houses and then we are in the narrow streets of the suburbs. The main thing I know now is, that after the nightfall it is dangerous to walk on the streets for a man with white skin. Moreover, two days before I arrived here, there was an armed shoot-out between the soldiers under the president's command. Some of them wanted to gain the power and the result was three dead people. The conditions really set for the expeditional journey.

It is almost two o'clock  a.m. and we have just arrived to the hotel in the centre of Antananarivo. The porters are already prepared to carry our luggage and thanks to that everything goes quickly. They demand, of course, payoff around 2000 ariary. We are going directly to our rooms, because tomorrow a busy programm is waiting for us. The rooms look is luxurious according to standarts of this country, but I think that I will be able to sleep everywhere this night. The traditional malagasy beer, Three Horses Beer, must wait for tommorow. The view on the street is magical, you hear just occasional honking of local Citroën taxi and people walk around with obvious serenity. „Mora mora“, that is the strongest word here. You may know what it means -you never have to hurry. I am soacking up the atmosphere, which is just the blanket above the harsh world out there. Street lighting is usually not present here and the night is therefore a kingdom of darkness. Only the lights on the sky are shining. I just have to prepare my technologic stuff and zoological literature and the first night in Madagascar is really here.